Ohněm proti ohni

† střet †

Ten muž mu byl povědomý, cítil to ve svém nitru. Jeho žaludek se stáhl nervozitou, již nedokázal identifikovat jakožto kladnou či zápornou, byl jednoduše překvapený tím, co sledoval. "Lixi, počkej!" vykřikl princ, ruku nataženou ke dvojici.

Bojovníci zůstali stát, čepele zaklesnuté do sebe, oči se vzájemně spalující.

"Já ho znám," řekl tiše chlapec, na rtech se mu pomalu rozlil nevěřícný úsměv. Dlaň mu dopadla zpět na zem, neměl v sobě však sílu vstát. "To je..."

"Changbin," vypravil ze sebe muž šokovaně. Udělal krok vzad, meč schoval zpět do pochvy, stejně tak vrah naproti němu.

Dragín si za mužovými zády všiml devítičlenné skupiny. Věkově rozdílní, přesto se drželi blízko sobě, očividně si vzájemně věřili. Postřehl známou tvář, ona osoba pozvedla koutky úst, zatímco vrah po krátkém pokývnutí odvrátil svou pozornost zpět k princi.

"Co se děje, Kibume?" Dle vzhledu nejstarší člen vykročil vpřed, aby viděl to, co člověk otočený k němu zády.

Muž a chlapec ztuhli, pohledy propletené, pod víčky se začaly hromadit slzy.

Několik vteřin bylo ticho, dusivé, mrazivé, spalující, přerušované pouze dusáním nohou ztěžka dopadajících do lesního porostu, rytmicky, pomalu.

Dus... Dus... Dus...

Princ měl nyní hlavu zakloněnou. Byl rád, že nestojí, v tenhle moment by se totiž dojetím bezpochyby zřítil dolů. "Otče," špitl.

Král padl na kolena, uchopil tvář jeho syna do dlaní. "Changbine... Ty... Ty žiješ."

"Ano, otče, žiji," přikývl roztřeseně chlapec, sotva dokázal nabrat vzduch do plic. Obklopilo jej teplo těla jeho rodiče.

"Tak jsem se o tebe bál."

Nechal slzy volně klouzat po tvářích, schoval se v mužově rameni. "Já o tebe taky."

"Kde jsi vůbec byl?"

Trhaně se nadechl, než ze sebe vypravil: "To je na dlouhé vypravování."

"Ještě že máme dost času si celý ten příběh vyslechnout."

Princ ztuhl.

Ten hlas...

Ten hlas, který myslel, že již nikdy neuslyší. Ten hlas, jenž se občas ozýval v jeho snech. Ten hlas, za kterým se občas otáčel v davech lidí. Ten hlas, co se mu po něm tak stýskalo.

Zvedl hlavu k mladíkovi stojícímu Kibumovi po boku, na tváři jemu typický, vítězoslavný výraz. "Minhyuk hyung," vzlykl princ.

Minhyuk se zazubil. "V celé své kráse," přikývl, než přikročil k objímající se dvojici.

Otec jej pustil, odtáhl se, koutky rtů roztažené od sebe, oči zarudlé pláčem. Jak tam tak byli naproti sobě, vypadali jako mladší a starší kopie toho samého člověka - oba zachyceni ve stejný moment, stejném prostředí, situaci, stejných emocích. "Jsem tak rád, že tě mám zpátky. Konečně je můj život opět kompletní."

Changbin zavrtěl hlavou. "Ještě ti chybí koruna, otče."

"Ta chybí nám oběma."

Princ vytřeštil oči. "Vážně...?"

Král přikývl. "Chci, abys mi pomáhal s vládou, jakmile se dostaneme zpět k trůnu. Už tě nemusím před ničím chránit, nyní již plně vím, že jsi moudrý muž, jenž je připraven vládnout svému lidu. Jsi silný, dokážeš se o sebe postarat." Na rtech se mu zjevil drobný úsměv. "Všichni si o tobě vyprávějí, snad už na mě i zapomněli... Jenže ty jsi jejich světlo. Již nejsi pouhý korunní princ, Changbine." S hrdostí v očích se mu zadíval do tváře. "Jsi budoucí král."