Ohněm proti ohni

† jizva †

"Splníš tedy už ten slib?"

Chan si zul i druhou botu a pohodlně se usadil na posteli. "Jaký slib?"

Felix si beze slov poklepal na tvář.

Starší nejistě polkl, okamžitě uhnul pohledem. "Aha... Tenhle slib..."

"Hm... Přesně ten slib," zanotoval vrah monotónně v odpověď.

Chan se zamyslel, prstem si ťukal o bradu. "Kde jenom začít," zašeptal sám pro sebe, kousl se do rtu.

"Hele, vezmi to takhle - je," protáhl mladší, zatímco se ohlížel po hodinách, "je půl jedenácté. Já dnes nespím. Ty...?"

Velitel pouze zavrtěl hlavou.

Felix naopak tou svou přikývl. "Ty taky ne. Tak kam spěchat? Času máme víc než dost."

Sledoval svého bratra u přemýšlení a snažil se nějak pohnout prsty, zatímco se natahoval pro svůj hrnek.

"U všech ohňů, Lixi! Od kdy je z tebe pijan?" rozhodil Chan rukama.

Vrah, jako kdyby se nic nedělo, ležérně uchopil nádobu s kávou do rukou a nevinně se na velitele přes kulatý okraj podíval. "Já a pijan, Chane? To se mne hluboce dotýká."

Starší zhluboka nabral vzduch do plic, poté stejně dlouze vydechl, začal si masírovat spánky. "Kdo by kdy čekal, že zrovna ty, ještě nezletilý, se se mnou budeš hádat o tom, zda-li je vhodné pít či ne. Nebyl jsi náhodou vždy proti alkoholu?"

Felix přechytil hrnek do jedné ruky, dramaticky s ním zakroužil ve vzduchu. "To víš, bratře, časy se mění, dragíni též," pronesl s grácií.

Chan se zasmál. "To tě naučil Hyunjin?"

Mladší si opět usrkl onoho hořkého nápoje. "A co když jsem to naučil já jeho, hm?" Vyzývavě zakmital obočím.

"To bych neřekl. Na to, aby to bylo tak, jak říkáš, by to nesměl Hyunjin dělat tak často a ty tak málo."

Felix se nadále schovával za hrnkem, pouze s ním lehce pokynul na souhlas. "To ti brát nebudu." Pár minut pak sledoval, jak chlapec naproti němu hluboce přemýšlí. Dopil, s oddechnutím odložil nádobu na stůl. "Mám ti nějak pomoct začít?"

"To bys musel vědět, o co jde. Takhle mi téma nenadhodíš."

"Vážně?" Přesedl si, lokty opřené o kolena, naklonil se staršímu blíže. V duchu se ušklíbl tomu, jak jeho bratr občas zapomínal, co všechno jeho zaměstnán obnášelo - kupříkladu i takové vyslýchání. "Tak schválně... Co je s tou jizvou? Musí ti způsobovat nějaké problémy. Tak sem s tím." Opět se opřel vzad, nohy hodil na stůl, jedna přes druhou. "Jsem jedno ucho."

Chan se ještě chvíli nejistě kousal do rtu, než se mu podíval do očí. "My vlastně ještě nevíme, co dělá."

Felix zmateně zamrkal. "Tak proč ses tak vyhýbal odpovědi?"

"Protože je to děsivé, Lixi!" vyhrkl a rozmáchl se rukama. "Dost možná v sobě sedm let nosím nějaké kouzlo a nikdo neví, kdy se spustí!" Náhle děsivě ztlumil hlas, přitiskl si prst na tvář. "Když se tehdy objevily tyhle skvrnky, mysleli jsme, že bude brzy po mně. Přeci jenom se mi předtím zničehonic zbarvily vlasy - po kontaktu se Slunečním světlem. Dělo se tolik zvláštních věcí... Všichni jsme počítali s nejhorším. Celý klan se připravoval na to, že další den se může probudit bez velitele. Nemůžu tu své dragíny nechat napospas světu. Vím, že jsou silní, ale bojím se, co by se mohlo stát, když tu nebudu. Co když přijde další bouře a já jim nebudu moct pomoct? Nebo záplavy. Či dokonce lidé. Vím, že ti, co přišli s tebou, jsou dobří, ale ne všichni jsou takoví, Lixi. Za poslední léta už jsme tu měli pár, kteří se nás pokusili přepadnout a vyvraždit. Jednoduše si nemůžu dovolit být oslaben, ale ta jizva..." Zhluboka se nadechl, aby zpomalil tempo své překotně pádící řeči: "Ta jizva mi každým dnem připomíná, že nikdo neví, co na mě zítra čeká. Nikdy nevím, jestli je dnešek mým posledním dnem tady. I kdyby byla dnešní noc ta, kdy mám spát, oči bych nezamhouřil. I když mám každý den jíst, celé týdny téměř nic nepozřu. Neustále se usmívám, protože... protože ten drak..." V očích jej začaly pálet slzy. "Ten drak do mě možná vpravil nějaké kouzlo, které ani naši Starší nedokáží rozluštit. Cítí v té jizvě něco magického, ale neví, co přesně. Sedm let mě pravidelně kontrolují a stále na nic nepřišli. Proto jsem se tak vyhýbal odpovědi, víš? Protože se bojím, co mi zítřek přinese."