Když se ráno probudil, tak trpěl. Ta bolest, která mu již byla natolik známá, s rostoucími léty přibývala. Bolelo ho celé tělo a myslel, že se snad ani nezvedne z postele. Při nadechování ho bolelo u žeber, že přemýšlel, jak dlouho by vydržel bez kyslíku jen aby nemusel dýchat.
Zaúpěl a natáhl se pro telefon. Byl čas oběda a měl několik zmeškaných hovorů od trenéra národního týmu. Klik na zavolat zpět a hlavu zabořil zpět do peřin.
„Dobrý den, Hoseoku."
„Dobrý den, měl jsem několik zmeškaných hovorů, tak volám."
„Stihl jste to úplně včas. Co se sejít? Dát si oběd a probrat nějaké důležité věci?"
„Můžeme, za jak dlouho? Kde?"
„Co ta restaurace na náměstí? Tak za půl hodiny?"
„Myslíte Piente?"
„Ano, přesně tu. Mám tam rezervaci."
„Dobrá, budu tam."
„Těším se, zatím nashle."
„Nashle."
Položil hovor a chtě nechtě vyskočil na nohy. Měli se sejít za půl hodiny a jemu tam minimálně dvacet minut bude trvat cesta. Dobelhal se do koupelny, opláchl si obličej a vyčistil zuby. Nechtěl, ale musel. Tohle byla jeho jediná šance.
Rychle se oblékl do košile, společenských kalhot a sportovního saka. Piente byla jedna z nejdražších restaurací ve městě. Právě tam naposledy potkal Taehyunga s trenérem.
Popadl peněženku, klíče od auta a vyrazil ven. Nějakým makeupem, který by strašně moc potřeboval, se nezatěžoval. Jeho obličej se přes noc nádherně vybarvil. Taehyung, jakožto umělec, který měl tohle velice povedené dílo na svědomí, by na sebe mohl být pyšný. Byla to takový forma abstraktního umění v jejich branži.
Doufal, strašně moc doufal, že Taehyunga také bolí každý krok, každé nadechnutí a moc doufal, že jeho obličej připomíná Avatara.
Šlápl na plyn a doufal, že na místo dorazí včas. Výhodou v Piente byly podzemní garáže, protože u náměstí nikdy nebylo kde zaparkovat. Restaurace byla postavena do takového staršího stylu. Jednoduchá a moc hezká. Jídlo tam bylo umění, a když jste ho jedli, Váš jazyk zažíval orgasmus.
Když nad tím Hoseok tak přemýšlel, měl by drcnout do své přítelkyně. Nějak poslední dobou nebyl čas na manželské povinnosti. Popravdě z Hoseokovy strany nebyla moc ani chuť, ale slušelo se to. Alespoň jednou týdně by se mohl obětovat.
Zároveň tak nějak doufal, že dneska nic chtít nebude, protože pochyboval, že to zvládne.
Zaparkoval, vystoupil a zamknul auto. Ještě měl tak dvě, tři minutky, než se měl setkat s trenérem národního týmu. Rychlým krokem zamířil před restauraci. Přemýšlel, jestli jít již dovnitř nebo ne.
Nakonec se rozhodl, že půjde. Trenér říkal, že měl rezervaci.
„Dobrý den, pane Jung. Již Vás čekají, prosím pojďte za mnou," usmál se na něj číšník hned u vchodu.
„Dobrý den, děkuji," přikývl Hoseok a zamířil dlouhou chodbou za ním.
„Dobrý den, Hoseoku," pokynul mu trenér a postavil se, aby si mohli potřást rukou.
„Dobrý den," přikývl Hoseok, stiskl mu pravici a posadili se.
Hoseok si objednal vodu a trenér červené víno. Chvíli spolu probírali včerejší zápas a trenér nezapomněl poukázat na Hoseokův modrofialový obličej a nateklý ret.
„Dobrý den, omlouvám se za zpoždění, musel jsem jet autobusem," ozvalo se za Hoseokovými zády.
Hoseok ten hlas okamžitě poznal a poskočil na židli jako kdyby mu někdo píchl jehlu do zadku.
„Co tady děláš?!" vyhrkli oba najednou, když se na sebe podívali.
Propalovali se vražednými pohledy a nepříjemné ticho přerušil až trenér.
„Dobrý den, Taehyungu. Pojďte se k nám posadit," mile se usmál a s překvapeným Taehyugem si potřásl rukou.
Taehyung se posadil naproti Hoseokovi a nezapomněl staršího chlapce vraždit pohledem.
„Je nějaký důvod, proč tu musíme být oba dva?"
„Chci vás oba v týmu," pokrčil jednoduše rameny trenér.
„To ale nejde, my spolu nemůžeme být v jednom týmu," kroutil divoce hlavou Hoseok.
„A můžete mi ten důvod prosím zopakovat?" upil ze svého vína trenér.
Jejich konverzaci přerušil číšník, který se přišel zeptat, co si Taehyung dá. Když měl objednáno, oznámil, že během chvíle začnou nosit předkrm. Všichni přikývli na souhlas a Hoseok ještě stále čekal, až bude moct trenérovi odpovědět na otázku.
„Tak povídejte," vybídl je trenér a jeho výraz na tváři prozrazoval, že se na odpověď, ať už bude jakákoliv, těší.
„Zabili bychom se," odpověděl jednoduše Hoseok a pokrčil rameny.
Bylo to přeci nad slunce jasné. Oni dva spolu nemohli být.
„Opravdu?" nazdvihl obočí.
„Však se podívejte, jak vypadáme," ukázal na svůj obličej Taehyung. „A to není všechno, jestli chcete, můžu se Vám jít na záchod svléknout."
„Já taky!" přikývl Hoseok.
Snad poprvé v životě táhli za jeden provaz.
„Včera v autě jste se spolu nezabili," znovu upil ze svého vína.
Hoseok se zakuckal, byl strašně nenápadný. Taehyung ho kopl pod stolem a Hoseok mu věnoval ublížený pohled.
„Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíte," snažil se dělat jakože nic Taehyung.
Výraz jeho tváře však říkal pravý opak a on byl silně ve stresu, protože nevěděl, s čím trenér přijde.
„Já myslím, že víte."
Hoseok věděl, že byli nahraní. Seděl s hlavou sklopenou a pohledem hypnotizoval citrón ve svém pití.
Taehyung také mlčel, neměl, co by dodal.
„Ale nebojte, nikdo se o tom nemusí dozvědět," mile se usmál. „Podmínku ale jistě znáte."
„Přemýšlím, co bude horší," nechal se slyšet Hoseok a Taehyung, který měl rty sevřené do úzké štěrbiny, přikývl na souhlas.
Nechtěl hrát s Taehyungem a vlastně – když se tohle vypustí do medií, bude z toho chvíli halo a pak bude mít klid. Kdežto u toho mistrovství to tak jednoduché nebylo. Jenže, když řekne, že s Taehyungem hrát nebude, kdo půjde do nároďáku?
A/n: Hello!
Tak co? Jak myslíte, že se kluci rozhodnou?
Já dnes již asi další díl nedám. :D Ale s tímhle jsem relativně spoko a asi tuším, co bude dál. Jenže, no. Uvidíme ještě :D Vše se může změnit.
Snad se vám to líbilo.
Mějte pěkný zbytek večera!
Bye!
