„Do prdele, my dva nemůžeme být spolu!"
„To nemůžeme, se zabijeme."
„Já vím!"
„Do prdele, co budem dělat?"
„Řekneš, že nenastoupíš," pokrčil rameny Taehyung.
„No to teda neudělám!" prudce se na mladšího chlapce otočil Hoseok. „Tys byl loni, letos jedu já."
„Já jsem ale kapitán," zkřížil si ruce na prsou Taehyung.
„To mě nezajímá."
„Kdyby mě všechno nebolelo, dal bych ti ještě po držce," zavrčel Taehyung a Hoseok přikývl.
„Nápodobně."
„Nějak to musíme ale vymyslet. Takhle to nejde," kroutil hlavou Taehyung, když si bral své věci.
„Jo," kývl Hoseok na souhlas a hned jak Taehyung zavřel dveře, odjel.
Nečekal na rozloučení, nečekal na poděkování. V hlavě se mu honilo tolik myšlenek a vlastně ani nevěděl, jestli má radost nebo je ještě více zklamaný. Dlouho jezdil po městě, nic se mu nechtělo.
Přemýšlel, jestli má cenu ještě jít na tu procházku. Bylo již dost pozdě. Soonmin na něj nejspíš čekat nebude. Ráno musela do práce. Zastavil před domem, kde bydlel a svůj telefon vrátil do aktivního stavu.
Vypnul zvuk a položil ho na sedačku vedle sebe. Vibroval jako zběsilý. Když to vypadalo, že se uklidnil, odemkl ho a když viděl množství upozornění, udělalo se mu špatně.
Soonmin mu psala, že ta prohra nevadí, že to nic není. Následně ho sprdla, kde je, že bude mít studenou večeři. Pokračovalo to větou: „Ty seš v nároďáku s Taehyungem?" Asi padesát tisíc otazníčků. To vše zakončila zpráva, že jde spát, ať ji nebudí.
Psali mu kluci z týmu, že gratulují ke kvalifikaci a jestli za nimi nechce do hospody. Několik fotek opilého Jimina tancujícího na stole. Následně mu psal trenér národního týmu, že se mu nepodařilo Hoseoka zastihnout, ale že by byl rád, kdyby nastoupil do národního týmu. Že ze zprávy, kdy mediím oznámil, že by chtěl vzít Taehyunga i Hoseoka, se stala jedna velká zmatená zpráva, která letěla virtuálním světem rychleji, než byla rychlost světla.
Očividně všechno byl falešný poplach. Ještě musel on i Taehyung podepsat smlouvu a vyjádřit se, zda to berou. Trenér je vybral, ale ještě to neznamenalo, že oni spolupráci podepsali a do týmu na sto procent nastoupí.
Hoseok chtěl nastoupit. Strašně moc si to přál, od doby, co začal s hokejem, tohle bylo to nejvíc, co každý hokejista za svou kariéru mohl zažít. Jenže tady byl menší (nebo možná větší) problém. Taehyung.
Taehyung byl jeho problém již dlouhá léta. To moc dobře věděl a jeden by si myslel, že když spolu soupeřili již více než patnáct let, tak to mezi nimi bude za ta léta vyšuměné a v pohodě. Že ve svém věku alespoň jeden z nich bude mít rozum a pokusí se situaci mezi nimi řešit jinak, než pěstí nebo zlomením nosu.
Zamkl auto a přes hlavu si znovu přetáhl kapuci. Odepsal pouze trenérovi, že se příští týden můžou sejít a na všem se domluvit, protože osobní forma je vždy lepší než něco řešit přes telefon.
Na ostatní prděl, odpovědět může i později.
Za dnešní den se toho již odehrálo tolik, že ho i překvapilo, že nebyl unavený. Měl toho všeho již dost, ale tak jako dost po psychické stránce.
Procházel se městem a na koho nenarazil. Na Jimina, který se točil kolem lampy.
Vlastně ho to nepřekvapilo. A už vůbec ho nepřekvapilo, když mu mladší skočil kolem krku a během několika málo minut seděl na barové židličce v obklopení Jimina, Yoongiho (který se rozhodl, že na něj dá pozor) a Chanyeola, který Yoongimu slíbil psychickou podporu při hlídání toho děcka jménem Jimin.
A/n: Hello!
Je to krátkýýýý. Pardooon, ale nestíhám.
Hroutím se z toho maturáku, nemám co na sebe, nemám vytrhané obočí, mám ksicht jak puberťák, nezhubla jsem a nevím co ještě :DD
Běžím!
Mějte se krásně!
Bye!
(Update: zapomnela jsem to vydat, upsik🤣🤣🤣)
