„Musíš se mě pořád takhle šíleně držet? Seš jak úchyl," zabručel po chvíli Hoseok, kterého až bok, který mu Taehyung drtil mezi prsty, začal bolet.
„Musím," odsekl mu Taehyung, protože už celou tuhle situaci přestával zvládat.
Byla tma, absolutně neviděl před sebe, kolem sebe, nic. Neviděl ani Hoseoka, který šel vedle něj.
Byl z toho lehce ve stresu, ale rozhodl se, že to na sobě nedá dát znát a bude pokračovat po slepu. Nechtěl mu přiznat nějakou slabost.
Hoseok sám se sebou zabojoval, aby Taehyunga od sebe neodstrčil, protože věděl, že by spadl také.
„Kolik ještě?" zaúpěl po chvíli Taehyung a Hoseok protočil očima.
Tohle bylo chování malého děcka a on to opravdu přestával zvládat. Věděl, že jednou bude chtít děti, a proto v sobě potlačil další a opravdu velkou potřebu dát Taehyungovi pěstí, a s ledovým klidem se podíval na hodinky.
„Ještě třináct kilometrů," odpověděl mu a snažil se udržet klidný tón hlasu.
„Kecáš!" drcnul do něj Taehyung a sám rozsvítil hodinky.
No, nekecal. Až ho to polilo nepříjemné horko.
„Já taky nejsem nadšenej," zabručel Hoseok. „Ještě jak se mě držíš, všechno mě bolí a jsem unavený. V noci jsem toho moc nenaspal."
„Možná by ses prospal, kdybys mě neměl potřebu přišívat mě k posteli."
„Hele ty pomlč o těch všech aktivitách."
„Asi možná radši jo."
Hoseok zakroutil hlavou a snažil se ignorovat Taehyunga, který mu drtil bok, a tak zvláštně, jak kdyby sám nedovedl chodit, se na něho lepil.
„Ale ty umíš být i hodný," prolomil ticho Taehyung.
„Co tím chceš říct?"
„S tím autem minule, zachránil si mi celkem prdel."
„A za odměnu jsem se proletěl ze stráně dolů," mrkl na něj Hoseok, ale nevěděl, že to Taehyung neviděl.
„To nebylo naschvál, teda jako bylo, ale nenavazovalo to na tohle," zakroutil hlavou Taehyung.
„A na co to teda navazovalo?" zastavil se Hoseok a Taehyung, který to nečekal, zavrávoral.
Hoseok, který to naopak čekal, ho chytil do náruče a mladší chlapec, který měl kolem sebe jen tmu, se k němu přitiskl.
„Co děláš," nebyla to ani otázka, spíš takový zoufalý pokus o to, něco ze sebe dostat a ignorovat splašeně bušící srdce.
„Já se ptal, ty odpovídáš," upozornil ho Hoseok a Taehyung v duchu zanadával, protože si toho všiml.
„Asi jsem zapomněl na co," vymyslel rychle Taehyung,
„Kecáš," zašeptal Hoseok.
Nevěděl, proč šeptal. Nějak to z něj vypadlo a nedokázal přidat na hlase.
„Možná," slabě se zasmál Taehyung. „Ale nevím, na jednu stranu se s tebou nechci hádat, nechci se s tebou prát. A i když si to nerad přiznávám, kdybychom se naučili spolupracovat, byli bychom nepřemožitelní. Na druhou stranu, se mi tohle všechno hnusí. Ty se mi hnusíš – teď si to vezmi, jak chceš, klidně se uraz, je mi to vlastně jedno. Na tu druhou stranu ještě, mě vyhovuje, jak se rveme, jaká tam je ta rivalita. Mě to možná i baví, abych řekl pravdu. A nechci s tebou spolupracovat, i kdyby na tom záležel osud lidstva."
Tiše se zasmál a sklopil pohled k zemi. Nebyl na sebe pyšný za takovéhle myšlenky, ale nevěděl, jak lépe jejich situaci, z jeho pohledu, vystihnout. Vlastně ani nevěděl, proč tohle všechno Hoseokovi říkal.
„Chápu, co tím myslíš," přikývl jemně Hoseok a Taehyunga stále nepouštěl z náruče.
Ani jeden z chlapců si neuvědomoval, v jaké se nachází situaci.
„A já mám hlad," změnil téma Taehyung, na kterého začínal dopadat nepříjemný pocit a tím, jak stáli, se do něj pomalu dávala zima.
Místa, kde ho Hoseok držel svými mohutnými a silnými pažemi, ho pálila. Na ostatní části těla mu byla vcelku kosa.
„Tak jdeme," pobídl ho Hoseok. „Večeři nestíháme, ale snad mi Jimin něco schoval."
„To mám brát, že pokud ano, tak se rozdělíš?"
„Já jsem říkal něco o tom, že se rozdělím?" začal se smát Hoseok.
„Šlechtilo by tě to," utrousil uraženě Taehyung a opět se chytil Hoseoka kolem pasu.
„A na teď," zavelel Hoseok a pomalu se rozešli dopředu.
Po vcelku dlouhé době Taehyungova zakopávání a Hoseokova nadávání a blbých poznámek ve stylu: "Seš slepej nebo co, ty vole?!", se Taehyung malinko stresoval.
„Jsem slepej," zabručel tiše. „Teda šeroslepej," upřesnil.
„Prosím?" nechápal Hoseok a zpomalil krok.
„Že máš pravdu," řekl to tak podrážděně, až ho to samotného překvapilo.
Hoseokovi přejel nepříjemný mráz po zádech.
„Co to znamená?" zeptal se jemně Hoseok a snažil se uklidnit.
Nebylo mu moc příjemně, protože se snažil Taehyunga jen urazit, nečekal, že Taehyung bude mít nějaký problém diagnostikovaný.
„Šeroslepost?" ověřil si mladší.
„Uhmmm," zamručel na souhlas Hoseok.
„Jednoduše, to, co ty teď vidíš, já nevidím. Až bude úplná tma, což bude až tak za hodinu, uvidíme stejně blbě. Ale teď, ty vidíš určitě pod nohy na klacky, vidíš obrysy. Já mám absolutní tmu. Nevidím ani tebe, cestu, nic," vysvětlil Taehyung slabě.
„To jsem nevěděl," dostal ze sebe přškrceně Hoseok. „Promiň."
„Na omluvy je už stejně pozdě, tak pojď," zabručel po chvíli ticha Taehyung a nepatrně zrychlil krok.
Chtěl to mít již celé za sebou a dál se tímhle hlupákům nechtěl zabývat.
A/n: Hello!
Jen abyste věděli, ze ziju. Pisu pres mobil, takze pardon za chyby.
Ted jsem prijela domu z konference a jsem jaksi vyšťavená. Tohle urcite jeste neni uplne muj návrat, ale slibuji, ze v následujících dnech (snad ne tydnech, ale kdo vi), se na nej urcite můžete tesit.
Tahle cela pauza se zvrhla natolik, ze jsem nebyla ani schopna cist, takze se nebojte, to v následujících dnech (opravdu dnech) napravím. 😀
To psani zase rozjedu a uz to bude snad lepsi. Je na me ted hodne tlaku ze vsech stran a přiznám se, ze jsem dost unavena.
Kazdopadne je mi o neco lepe po psychické stránce a verim, ze to brzy bude v cajku natolik, abych mohla opet psat.
Samozrejme, ja psala. Mam pro vas rozepsanych nekolik jednorázových povídek na vhope a yoonmin, které za nejaky cas vydám v knížce s názvem "oneshots", kterou postupně doplňuji. :-) Takze kdo bude chtit, muze počíst i tam, urcite jich malo nebude. 😀
Snad se dil libil, ja se ted odeberu ke spanku.
Dobrou!
Dekuji za přečtení a snad se alespon malinko libilo.😊
Bye!
