Pomalu vyrazili a během chvíle se složili na zem. Následovala vlna nadávek na toho druhého, jak je neschopný. Opatrně se zvedli a zkusili to znovu. Žádný zázrak, ale dalo se to. Jak chtěli zvládnout dvacet kilometrů, to ani jeden z nich netušil.
„Nestihneme večeři," zabrblal Taehyung a Hoseok se zamračil.
„Já ji stihnu, když tě cestou někde zabiju a doběhnu to sám."
„Ty seš debil," okomentoval to Taehyung. „Tyvole drž rovnováhu!"
Zachytil se Hoseoka a spadl na jeho hruď.
„Já už jsem dobitej dost, nemusíš mi přidávat," zavrčel Hoseok, který skončil zády na kamenech. „Dělej, slez, bolí to."
„Snažím se, taky si ležení na tobě zrovna neužívám," praštil ho do ramene Taehyung a zapřel se dlaněmi u Hoseokovy hlavy.
Skousl si spodní ret, byli v takové zajímavé poloze. Zadržel dechl a přesunul se vedle Hoseoka. Společně si pomohli na nohy, protože každý zvlášť by to nezvládli.
Nasadili pomalé tempo a když znovu začali ztrácet rovnováhu, Taehyung to vzdal.
„Musíme to vydržet, bok ti po mým doteku neuhnije a mně ruka snad taky neupadne."
„Co?" nechápal Hoseok, ale hned mu došlo, co Taehyung myslel.
Mladší ho vzal kolem pasu a tím se na něj lehce přitiskl. Hoseok ztěžka polkl, ale donutil se zůstat na místě.
„Fajn," dostal ze sebe chraplavě. „A na teď půjdeme společnou nohou."
Sám nevěděl, proč měl takový chraplák. Najednou se mu špatně dýchalo a hlas nefungoval, jak by měl.
Taehyung mlčky kývl na souhlas a na Hoseokovo tiché „teď" vyšli spojenými nohami. Když byli trochu jistější, rozeběhli se, ale to moc nešlo. Po chvíli se jim povedlo krok srovnat a sice běželi v mučivě pomalém tempu, ale bylo to rychlejší než krok.
„Podle toho tempa, asi večeři nestihneme a budeme rádi, když se vrátíme do půlnoci," zadíval se Hoseok na hodinky, na kterých měřil vzdálenost.
„Uka," drcnul do něj Taehyung a natáhl krk co nejvíce, aby viděl, jestli Hoseokovy hodinky ukazují něco víc než ty jeho.
Hoseok je přiblížil k mladšímu chlapci a Taehyung zaostřil, aby lépe viděl. Začínalo zapadat slunce, lehce se ochlazovat. Chlad by nebyl až takový problém, spíš to šero. Taehyung, tím, že byl šeroslepý, se začínal obávat nejhoršího. Ale zatím to bylo dobré. Zatím se nemusel zbytečně stresovat. Možná, že to nebude až tak hrozný. Třeba ho ani Hoseok nezabije. Snad. Doufal teda.
„Máš nějakej šílenej tep, umíráš nebo co?" lehce se od něj odtáhl a zadíval se na jeho obličej.
Hoseok byl bílý jako stěna.
„Ne, jen, ta situace mi není příjemná," zakroutil divoce hlavou. „Jdeme dál."
Taehyung mlčky pokrčil rameny a sjednotil krok se starším chlapcem. Na Hoseokovi bylo vidět, že je nabroušený pořád po tom všem, co se stalo.
Oba měli bolesti, to moc dobře věděli. A trenér jim to dal sežrat se vším všudy. Mlčky běželi do dlouhého táhlého kopce, který vybíhali ten první den. Hoseokovi se na ruce naježily chlupy, když probíhali kolem místa, ze kterého se skutálel domů.
„Já," vydechl Taehyung po chvilce ticha. „To křoví bylo přehnaný, nevěděl jsem...," nestihl dokončit myšlenku, protože Hoseok ho přerušil.
„Na to je trochu pozdě, nemyslíš?" utnul ho ledovým hlasem a Taehyung jen sklopil pohled.
Neodpověděl na otázku a pokračoval v tempu. Strašně ho bolela žebra, ale nechtěl to přiznat a vypadat, že je slaboch. Hoseok každou chvíli zkřivil tvář bolestí, když došlápl trochu víc tvrdě. Bolela ho záda, jak spadl na ty kameny a zalehl ho Taehyung. Ne, že by byl Taehyung nějaká těžká váha, ale stejně to bolelo.
Běželi dál a během chvíle se opravdu začalo stmívat. Taehyung přemýšlel, jestli to Hoseokovi říct nebo ne. Věděl určitě, že mu to říct nechtěl, jenže musel. Během chvíle opravdu nic neuvidí.
Ještě to nechal být, ještě měl tu chvíli.
Nakonec se rozhodl, že i když nic neviděl, tak mu nic neřekne. Více se chytil Hoseokova pasu a ignoroval, jak tělo staršího chlapce pod jeho dotekem ztuhlo. Tady nešlo teď o Hoseoka, ale o něj. Jemu to opravdu příjemné nebylo a už vůbec mu nešlo zkousnout, že bez Hoseoka by se odsud nedostal. Ale k jeho smůle to byla pravda.
Chvílemi o něco zakopával, běželi takovou hnusnou cestou, ale naštěstí po rovince. Hoseok nevypadal víc vyvedený z míry, než když jim trenér řekl, že si mají svázat nohy dohromady.
„Kolik je hodin?" zeptal se Taehyung jen tak mimo, aby slyšel něco jiného než Hoseokův pravidelný dech.
Ne, že by chtěl poslouchat zrovna Hoseoka, ale nic jiného k dispozici nebylo. Když nic neviděl, chtěl alespoň něco slyšet.
„Půl desátý," odpověděl nezaujatě Hoseok.
„Takže večeři nestíháme," povzdychl si Taehyung a Hoseok protočil očima.
Taehyung zakopl a díky Hoseokově pohotové reakci to ustáli.
„Co děláš, tyvole?!" prskl na něj naštvaně. „Už jsme mohli bejt na zemi!"
„Já nechtěl!" bránil se Taehyung.
„Jsi to jako neviděl nebo co?! Vždyť jsou ty větve skoro na každým kroku!" rozčiloval se Hoseok.
„Tuhle jsem zrovna neviděl," zaúpěl Taehyung. „Mlč a pojď."
Zpomalili na chůzi a Hoseok cítil, jak sevření kolem jeho pasu opět zesílilo.
A/n: Hello!
A dnes již poslední díl, už jsem unavená a čeká na mě muž. Který asi usnul, než já to dopsala, protože tenhle díl mi fakt dal.
Malinko se posouváme, ale já jsem hrozná a neumím to urychlit, mno :D
Tak snad se líbilo.
Mějte pěkný zbytek dne!
Já jdu spát. Dobrou noc.
Bye!
