Vše mezi nimi bylo promlčené, chovali se k sobě stále stejně odtažitě. Nemohli to změnit, bylo by to moc nápadné. Zvlášť, když jim teď i Jimin dal konečně pokoj a neměl žádné narážky.
„Plánuješ něco na večer?" zadíval se na staršího chlapce Taehyung.
„Plánujeme něco na večer?" zašklebil se na něj Hoseok a Taehyung protočil očima.
Nutno podotknout, že oba chlapci se dost často z hospody vytráceli ve společných partách a následně šli „probírat taktiku na další zápas" u jednoho nebo u druhého na pokoji. Většinou to probírání skončilo tak, že leželi u televize a měli zapnutý film, u toho probírali spoustu blbin, jen ne taktiku. I přesto se jim doposud dařilo. Měli to velmi dobře rozehrané, skvělý a silný tým. Doposud měli jen jednu prohru ve své skupině a mířili do finále. Měli teď dva dny volna, poté hráli o první nebo o druhé místo. Bednu měli jasnou, všechno bylo skvělé. Bylo už jen na nich, jestli domů povezou medaile zlaté nebo stříbrné barvy.
„No, mě se ptal Jimin, jestli nezajdeme někam," pokrčil rameny Taehyung.
„Jako jen vy dva?" nazdvihl obočí Hoseok.
Taehyung neurčitě našpulil rty: „Nevím."
Sundal ze sebe chrániče a přes hlavu přetáhl upnuté tričko. Hoseok se opřel zády o stěnu a sledoval mladšího, který se svlékl do spodního prádla a chystal se do sprchy.
„Já nechci, abys s ním šel sám," zamumlal Hoseok a Taehyung se na něj otočil.
Hoseok, i když ho viděl ve spodním prádle již nespočetněkrát, se i tak zadíval na vypracované tělo před sebou a skousl si spodní ret. Věřil, že ho tenhle pohled nikdy neomrzí.
„Ale, ale," zasmál se Taehyung. „Děláš si nároky?"
„Možná malinko," přiznal Hoseok a protočil očima.
„Neboj, nebudu dělat zle," zašklebil se Taehyung. „Sám moc dobře vím, jakou umíš dát ránu."
Hoseok se zasmál a přikývl hlavou. Zrovna Taehyung by mohl opravdu vyprávět. Zrovna on od něj dostal těch ran opravdu mnoho.
+++
Kanadu se jim porazit nepodařilo. Kanada vždy patřila mezi favority a i tentokrát, své jméno obhájila. Již byli doma a dnes večer byl rozlučkový večírek. Tohle bylo naposledy, co se uvidí jako jeden tým. Od dalšího dne se už rozjedou proti sobě a vše se vrátí do normálu. Nejspíše.
Hoseok seděl vedle Taehyunga a v tichém hovoru se ztráceli mezi ostatními.
„Pojď na cígo," vyzval Taehyunga starší chlapec.
„Proč? Však nekouříš," nechápavě se na něj podíval.
„Prostě pojď," poplácal ho po rameni Hoseok a zvedl se.
Neobtěžoval se někomu dalšímu říkat, kam jde. Taehyung se zvedl za ním a následoval ho.
„Co se děje?" zasmál se tiše Taehyung, když došli ven.
„Já se chtěl zeptat, jak to teď mezi námi bude?"
„Už budeme zase soupeři," pokýval hlavou Taehyung.
„No, asi ano."
„Asi?"
„Já asi jen potřebuju vědět, jak to bude s námi," vydechl Hoseok.
„Počkej jako, jak to potřebuješ vědět? Co bude s námi? Prostě to nějak dopadne, zas jako nemůžeš po mě teď chtít, abych ti řekl, jestli s tebou chci být nebo ne. Jak to bude vypadat na ledě a tak? Já nevím, chci tomu nechat volný průběh..." zamračil se na Hoseoka Taehyung.
„Já nevím, jestli budu mít čas na to nechat tomu volný průběh," povzdychl si Hoseok a špičkou boty kopnul do malého kamínku, který měl v cestě.
Ruce měl schované v kapsách a koukal do země. Nechtělo se mu to říkat a snažil se tomu co nejvíce oddálit.
„Jak to myslíš?" nechápal Taehyung a zastavil se.
Tím donutil Hoseoka, aby také zastavil a zvedl k němu pohled. Starší chlapec na něj chvíli zíral, než sám sebe přesvědčil, že by měl něco říct. Nevěděl, jak začít.
Taehyung ho vybídl pohledem. Hoseok si hlasitě povzdychl a smutně sklopil pohled. Bylo toho nějak moc. A dřív by za to všechno byl asi hrozně rád a nepřemýšlel by nad odpovědí. Ještě tak tři měsíce zpět by jeho odpověď zněla jasně. Bylo by to „ano". Teď si vzal pár dní na rozmyšlenou a musel překonat ty zvědavé a hlavně dost nechápavé pohledy.
„Dostal jsem nabídku do NHL v Americe," zamumlal Hoseok a cítil, jak se mu přitížilo u hrudi.
A/n: Hello!
Tááák, už jsme téměř u finiše. Posledních pár dílů.
Snad se tenhle líbil, moc mě neukamenujete, hehe.
Jinak, v práci jsem to obhájila a teď jsem se hodně posunula. Jakože fakt hodně.
A závody? No, to bylo takový menší ups... :D :D Byli jsme 14., ze 14. xDDDD Ale stálo to za to, bylo to skvělý. Užila jsem si to neskutečně.
A jak jsem říkala, že mi ten frmol konečně skončí a že se vyspím... heh, ani omylem. Tím, jak jsem „dobrá", jsem si vysloužila další validaci, takže můžu mít zase nervy a opět se nevyspím. :D Fest to nezvládám a obávám se, abych neodjela zase na nějakou dovolenou. Jediné, co mě brzdí je to, že mi začala škola a já vlastně už nemám dovolenou. :D
Nebudu už vykecávat.
Bye!
