Uplynulo již pár dobrých týdnů od jejich návratu ze soustředění. Další je čekalo za dva týdny a trenér byl mile překvapen snahou chlapců na hřišti. Každodenní rvačky přešly a byla z toho maximálně jedna nebo dvě týdně. Ideální stav to nebyl, ale stěžovat si nemohl. Chlapci udělali velký pokrok. Kdyby tohle po nich chtěl dva měsíce zpět, vysmáli by se mu.
Byla na nich vidět i snaha o spolupráci. Občas jeden druhého přetáhli hokejkou, sprostá slova a nadávky na účet toho druhého, ale čert to vem. To bylo to poslední, co by musel řešit. Byl rád, že si to oba konečně uvědomili a on, díky tomu, mohl sestavit velmi dobrý tým.
„Dneska jsme se dost zdrželi, ale krásná práce," pochválil je v šatně.
Trénovali dnes dlouho do noci, bylo již něco kolem deváté hodiny večer.
„Děkujeme," přikývli chlapci.
„Na zítra si dáme volno, využijte toho a trochu si odpočiňte, rozloučil se s nimi trenér a zmizel.
„Nezajdeme někam na pivo? Dneska to bylo hodně dobrý," navrhl jeden z chlapců v šatně.
Taehyung se z toho snažil vykroutit, ale marně. Nechtělo se mu nikam, zvlášť, když už venku byla tma.
Společně vyrazili do nejbližší hospody, kde si všichni povinně museli dát pivo. Taehyung, protože měl výmluvu, že řídí, měl dovoleno jedno malé pivo. Všichni ostatní museli velké. A když se začaly točit rundy panáků, byl rád, že řídí.
Sledoval Hoseoka, který se unaveně položil na lavici. Únava na něm byla vidět již několik dní vkuse. Šuškalo se, že o něj projevili zájem do NHL. Nikomu to však nepotvrdil a Taehyungovi přišlo, že za poslední dva týdny byl v posilovně a na ledě více než doma. Na ledě ho kolikrát viděl jezdit ještě po tréninku.
Tmavé kruhy pod očima patřily posledních pár týdnů k jeho každodenní vizáži. Už jich tam sedělo jen pár. Většina se vytratila, ani nevěděl kdy.
„Tae? Nechceš nás hodit domů?" zaprosil Jimin a Taehyung se na něj překvapeně podíval.
„Cože?" nechápal.
„Hoseok a já," kývl hlavou na svého staršího kamaráda, „on je úplně v hajzlu."
Taehyung si slabě povzdechl, ale nedokázal prosbu mladšího odmítnout. Přikývl souhlasně hlavou a vydal se zaplatit. Zaplatil za sebe a za Hoseoka. Jimin po něm střelil překvapený pohled, který se během chvilky změnil na vševědoucí. Nahlas však neřekl nic.
„Jedem?" okomentoval jeho pohled Taehyung a snažil se dělat, že ho nevidí.
Jimin pomohl Hoseokovi na nohy a podepřel ho při cestě do Taehyungova auta. Bylo mezi nimi ticho, Taehyung nevěděl, co říkat, Hoseok sotva držel oči otevřené a Jimin měl plné ruce práce s Hoseokem, který na něj neustále padal.
„Počkejte tady, dojdu pro auto a vyzvednu vás," pokynul Jiminovi Taehyung a zrychlil krok.
Využil situace, že všude svítily lampy a bylo dobře vidět. Tohle byla výhoda města. Neustále všude světlo.
Jimin se unaveně složil na lavičku i s Hoseokem, který měl hlavu na jeho rameni a tiše oddychoval.
„Hoseoku," zaklepal se starším chlapcem Jimin, když před nimi zastavilo s Taehyungem za volantem.
Byl to nízký skyline tmavě modré barvy. Jimin překvapeně zakroutil hlavou a zvedl Hoseoka do stoje. Starší se probral a překvapeně koukal kolem sebe.
„To auto," ukázal před sebe. „By bylo tak nádherný, kdyby ho neřídil ten debil."
„Ty hele," upozornil ho Jimin. „Mlč, jinak půjdeš pěšky."
