„Dostal jsem nabídku do NHL v Americe," zamumlal Hoseok a cítil, jak se mu přitížilo u hrudi.
Mladší chlapec souhlasně zakýval hlavou. Vlastně něco takového asi i čekal. Lhal by, kdyby tvrdil, že čekal něco víc.
„Gratuluji," pousmál se na něj.
Nevěděl, co víc říct. Snažil se ze sebe vydat alespoň nějakou reakci, ale bylo to těžší, než čekal.
„Ještě jsem ji nepřijal..." sledoval špičky svých bot.
„Tak ji přijmi. Byla by chyba to všechno zahodit," zadíval se na něj Taehyung.
„Ty bys ji přijal?" ověřil si Hoseok.
„Bez přemýšlení," přikývl Taehyung a na hrudi ho nepříjemně píchlo.
Oba moc dobře věděli, že to, co teď řekl, pravda tak úplně nebyla.
Hoseok mlčky přikývl.
„Dobrá tedy," pokýval hlavou a vytáhl ruku z kapsy. „Tak se asi budeme muset rozloučit."
„Asi ano," přikývl Taehyung a natáhl k němu pravici.
Hoseok si ho překvapeně prohlédl, ale nakonec pochopil, že tohle je tedy asi finální rozloučení.
„Docela nám to spolu šlo," zazubil se na něj Hoseok a stiskl mu ruku.
„Docela se to dalo," souhlasil Taehyung a koukal na staršího chlapce.
Tohle takhle být nemělo. Všechno bylo špatně, ale nedokázal se přinutit něco říct. Nedokázal být ten, který zabrání pokračovat ve snu toho druhého.
Přežije to. Bude to dobrý. Rychle se zapomene a když ho nebude mít na očích, vše se vrátí do starých kolejí.
Věděl, že zanedlouho bude v novinových článcích vídat fotky Hoseoka s různými slečnami.
„Půjdu už dovnitř, je mi zima," prolomil ticho Taehyung.
Hoseok do něj pohledem vypaloval díru a on si nebyl jistý, jestli by to vydržel dalších několik dlouhých minut.
„Jo, dobře," souhlasil Hoseok, ale nešel s ním.
Taehyung se rychle otočil na patě a zmizel. Cítil, jak se mu z nějakého důvodu do očí tlačily slzy. V hlavě měl vymetýno. Nevěděl, co by měl teď dělat. Zaplul na bar a objednal si velkého panáka tequily. Kopl ho do sebe a měl pocit, že se pozvrací. Tequilu nenáviděl.
Odešel na záchod a zavřel se do kabinky. Zády se opřel o chladnou zeď a celý rozhovor si znovu přehrával v hlavě. Měl mu říct, že nechce, aby odjel?
To přeci nemohl.
A kdyby byl takový sobec a řekl by to, zůstal by Hoseok?
To už asi nikdy nezjistí.
Ani nevěděl, kdy se to v něm zlomilo. Dříve by byl naštvaný, že Hoseok tu nabídku dostal a on ne. Teď, byl zklamaný. Ale ne proto, že nabídku dostal Hoseok. Ale proto, že to znamenalo, že mu Hoseok zmizí ze života. Jak moc si to tenkrát přál. A teď? Teď z toho zrovna dvakrát nadšený nebyl. Měl chuť do něčeho praštit. Nejraději by rozbil tu zeď před sebou.
Místo toho se sesunul na zem a hlavou párkrát praštil o zeď. Sledoval strop nad sebou a cítil, jak se mu lehce točila hlava. Krev měl již pěkně naředěnou alkoholem a snažil se zhluboka dýchat. Nemohl udělat žádnou blbost.
Hoseok dnešním dnem mizel z jeho života. A nebyl si jistý, jestli by chtěl zažít to „naposledy". Litoval, že si minule nedal tolik záležet, protože neměl tušení, že jak rychle to začalo, tak rychle to i skončí.
