Taehyung si moc přál zůstat v klidu. Přál si to, nebyl. Celou noc nespal, z vedlejšího pokoje (z Hoseokova pokoje, to moc dobře věděl), se ozývaly divné zvuky. Teda takhle, nebyly divné, bylo mu úplně jasné, co tam druhý dělal, ale nebylo mu to zrovna nepříjemné.
Když už se konečně naštval a šel si pro sluchátka, myslel si, že má vyhráno.
Neměl.
Ležel v posteli a cítil, jak se i ta jeho chvěje, když postel z vedlejšího pokoje narážela do jejich společné zdi.
Tohle byl horor.
Byl unavený a co ho ráno dorazilo ještě víc, byl Hoseok, který se dopotácel na snídani, na krku několik fialových značek. Bylo mu snad třináct nebo co?!
Schoval si obličej do dlaní a zhluboka vydechl.
„Vypadá to, že jste oba celou noc nespali," drcnul do Taehyunga Kyungsoo, který seděl vedle něj.
Taehyung odtrhl svůj vraždící pohled od Hoseoka a přesunul ho na Kyungsooa.
„To máš pravdu, ale každý z jiného důvodu," řekl to dostatečně nahlas, aby ho Hoseok slyšel.
„Jé, nechtěl jsem tě vzbudit," omluvně se usmál Hoseok. „Ale snad ti to vysvětlilo to přiznávání."
„Dostatečně," řekl to tak chladně, až jeho samotného zamrazilo.
Hoseoka očividně taky, protože na chvíli přestal žvýkat toast a zaraženě koukal na mladšího chlapce, který se zvedl ze židle tak rychle, až se převrhla.
Snažil se zhluboka dýchat a nepřitahovat na sebe pozornost. Opatrně židli zvedl a postavil ji na své místo.
„Seš kokot, Hoseoku," nechal se slyšet a odešel od rozjedené snídaně.
„Tae, co jídlo?!" volal na něj Kyungsoo.
Taehyung opravdu nechal celou snídani. Jen jednou si nabral na vidličku trochu míchaných vajec.
„Přešla mě chuť."
V tuhle chvíli se už ani nesnažil být v klidu. Chtěl jen co nejdříve zmizet a zabouchnout se v pokoji a celý den, dokud nebude zápas, z něj nevylézt.
Zády se opřel o chladnou zeď výtahu a snažil se to vše vydýchat. Nečekal popravdě, že ho to tak naštve. Taky nečekal, že se Hoseok bude chovat jako kdyby mu bylo patnáct.
Když za sebou zavíral dveře na pokoj, statečně zamrkával slzy. Nevěděl proč. Nechtěl brečet, ale tohle celé bylo tak šílené. Celá ta situace, ve které se ocitl, byla tak absurdní, že nevěděl, co má dělat.
Zalezl si do postele a nějak se mu povedlo usnout.
Vzbudilo ho bušení na dveře.
„Co je?" zamumlal si pro sebe a posadil se.
Když bušení neustávalo, donutil se vylézt a otevřít dveře.
„Dělej!" rozhodil rukama nervózně Hoseok.
„Co?"
„Už jsme měli být na cestě na zápas," křičel starší.
Taehyung se na něj zamračil a podíval se na hodinky. Vykulil oči a otočil se na patě. Nechal dveře otevřené a zapadl zpět do pokoje, aby se mohl obléct. Zmateně pobíhal po pokoji jen ve spodním prádle a Hoseok ho mlčky sledoval.
Taehyung v sobě statečně potlačoval sprostá slova a nadávky jak na sebe, tak na Hoseoka. Protože kvůli němu nespal v noci a musel teď, takže technicky vzato, to byla Hoseokova chyba. Jo, přesně tak to bylo.
„Dělej," popohnal ho Hoseok, když se kolem něj prořítil asi podruhé ve spoďárách a jen jedné ponožce.
Druhou držel v ruce, jak kdyby nevěděl, co s ní.
„No jo, no jo," mrmlal si pro sebe Taehyung a oblékl si tričko, které mu bylo tak o dvě čísla větší.
Hoseok, i když nechtěl, tak musel uznat, že vypadal opravdu roztomile. A že tenhle pohled zatím předčil asi vše ostatní, co kdy měl možnost vidět.
V ruce stále svíral tu ponožku a zmateně koukal kolem sebe.
„Ponožka na nohu," upřesnil Hoseok, když ani po několika dalších minutách ji Taehyung stále neměl na sobě.
Mladší ho probodl vražedným pohledem.
„Já vím, co se dělá s ponožkou," zamračil se na něj a šel si vzít kalhoty.
Následně si natáhl i ponožku a vzal tašku s vybavením, kterou měl naštěstí připravenou již dopředu.
Hoseok jen protočil očima a zvedl se k odchodu. Mladší ho následoval a snažil se si zachovat kamennou tvář a nedat na sobě znát žádné emoce. Mlčky zapadli do autobusu, který na ně již čekal před hotelem. Posadili se vedle sebe a Taehyung mlčky zíral z okénka. Nalepil se co nejvíce na okénko, aby se Hoseoka nemusel vůbec dotýkat. Do uší si dal sluchátka a snažil se ignorovat své splašeně bušící srdce.
A/n: Hello!
Já se moc omlouvám, nestíhám na nic odpovídat, jsem docela mimo :D Je to teď náročné.
Vlastně jen odbouchávám kapitoly, protože jsem měla jeden den psací a napsala jich docela dost. :D
A dnešek vypadá i vcelku nadějně, tak uvidíme. Ale mám už jen hodinu čas, pak jdu z práce domů :D
Snad se díl líbil.
Já si jdu uvařit kafe a pak možná ještě v něčem pokračovat. :D
Bye!
