„Tohle," ukázal Taehyung prstem na Hoseoka. „Tohle chování tohoto nemám za potřebí."
„Jak jako nemáš za potřebí?! Slepíš mi vlasy vteřiňákem, ale ty to nemáš za potřebí?!" vyprskl naštvaně Hoseok a postavil se na nohy tak rychle, až se převrhla židle.
„Tys byl ten, kdo mě přišil k prostěradlu!" vystartoval proti němu Taehyung a postavil se taky na nohy.
Židle s hlasitou ránou dopadla na zem.
„Kvůli tobě jsem lezl do pokoje oknem!" zvýšil hlas Hoseok. „Protože jsi mě zamknul venku!"
„Jak jsem asi mohl vědět, že seš až tak debilní a nevezmeš si klíče?!" vrátil mu Taehyung stejně hlasitě a naštvaně.
„Pánové," zkusil uklidnit situaci trenér, ale již bylo pozdě.
Oba chlapci se na sebe vrhli jak hladová zvířata. Jednu chvíli byl na zdi přilepený Taehyung, během chvíle tomu bylo naopak. Čas od času se svalili na zem, když jeden z nich zakopl o povalenou židli. Když Hoseok zlomil stůl, na který hodil Taehyunga, tak se trenér opatrně protáhl mezi nimi, aby se dostal do bezpečné vzdálenosti.
Když Taehyung zmizel na zemi pod třískami, oba chlapci ztuhli. Tohle přehnali. Vyděšeně se podívali na trenéra, který je naštvaně sledoval.
„Škodu platíte ze svého a běda vám, jestli se to dostane ven. Běžte si to zařídit a půjdete běhat," řekl tiše a oba chlapci věděli, že to je jejich konečná.
Přiběhla obsluha, která slyšela ránu.
„Moc se omlouváme, já jsem zakopl a spadl na stůl, škodu zaplatíme," usmál se mile na slečnu Taehyung.
Hoseokovi se z toho jeho sladkého úsměvu chtělo zvracet, ale musel se překonat a také se mile usmát.
„Jo, já mu z legrace nastavil nohu a nečekal jsem, že to dopadne takhle," řekl s tichým smíchem a Taehyung se zasmál také.
Jen oni dva poznali, jak moc falešný ten smích byl.
Vyčíslila jim cenu, kterou oba rovnou zaplatili. To už jim do smíchu moc nebylo, protože šli běhat. Trenér jim svázal nohy dohromady (Hoseokovu pravou nohu a Taehyungovu levou), aby běželi jako jeden. Měli před sebou dvacet kilometrů terénem.
„Asi jsme ho fakt nasrali," špitl Hoseok a Taehyung jen mlčky přikývl.
Trenér s nimi neběžel, ale nelenil a vyžádal si na recepci přístup ke kamerám, které se nacházely různě po parku. Měli je zde, aby mohli kontrolovat, aby sem nikdo nevyvážel nic na skládku nebo se lidé nepohybovali mimo vyznačené trasy. Tím, že ani jeden z chlapců neměli nejmenší tušení, kde se kamery nachází, moc podvádět nemohli.
Oba věděli, že na tomto nesou stejnou vinu. Byli pobití a na těle se jim objevovaly nové modřiny, sem tam nějaká spálenina, když jeli přes dřevěnou podlahu. No, Taehyungovi nechyběla naražená žebra z letu na stůl a Hoseok, který spadl na něj, měl obrovský šrám přes záda.
„Tohle se povedlo, no," zabručel si Hoseok a Taehyung mlčky přikývl.
„Líp jsme to zvládnout nemohli."
„To ne, no."
Pomalu vyrazili a během chvíle se složili na zem. Následovala vlna nadávek na toho druhého, jak je neschopný. Opatrně se zvedli a zkusili to znovu. Žádný zázrak, ale dalo se to. Jak chtěli zvládnout dvacet kilometrů, to ani jeden z nich netušil.
„Nestihneme večeři," zabrblal Taehyung a Hoseok se zamračil.
„Já ji stihnu, když tě cestou někde zabiju a doběhnu to sám."
A/N: Hello!
Krátký díííl, pardon.
Ale dneska jedu!
Teď už taky jedu, nestíhám doučko, haha.
Snad se líbilo!
Bye!
