Během chvíle dorazili ostatní. Jimin se posadil vedle svého staršího kamaráda.
„Tak co Kyungsoo?" usmál se na něj Hoseok a schoval telefon do kapsy u mikiny.
„Hele, asi to bude dobrý. Je takový tichý, dobře se mi s ním povídá, protože mi neskáče do řeči," začal se smát Jimin.
„Chudák, mu z tebe bude hučet v hlavě," zakroutil hlavou Hoseok a Jimin se naoko uraženě ušklíbl.
„Co Taehyung?"
„Zkusil jsem přesvědčit trenéra, že to nepůjde," povzdychl si Hoseok. „Nevyšlo to."
„Jaký máte pokoj?"
„Hele super. Docela velký, dvě postele, koupelna se záchodem. V chodbě je vcelku velká skříň, ale asi nic extra. Co vy?"
„Takový maličký, no. Složení stejný jako to vaše," netroufl si mu říct, že mají manželskou postel.
Sám se přes to psychicky nepřenesl a Jiminovo rýpání bylo v tuhle chvíli to poslední, co chtěl poslouchat.
Jakmile přišel trenér, všichni se seskupili a čekali až jim trenér oznámí, co se bude dít.
„Dneska si to dáme jen zlehka. Pěkně pomalu si vyklušeme necelých patnáct kiláčků. Bude tam malý stoupání, nic, čeho byste se měli děsit. Jak se vrátíme, tak podle času již dnešek ukončíme a půjdeme na večeři nebo si dáme ještě malé sprinty na okruhu, který je za vámi. Nějaké dotazy?"
Když všichni záporně zakroutili hlavou v odpověď, zvedl ruku nad hlavu a s hlasitým „běžíme" na rtech vyrazil. Ostatní vyběhli za ním, postupně se utvořili skupinky. První, kteří běželi s trenérem. Za nimi byla skupinka, která si držela zlatý střed a mezi posledními, tam se nacházel i Taehyung s Hoseokem byli ti, kteří buď běh zrovna nemuseli nebo se jim nechtělo. Taehyung i Hoseok patřili do obojího. Běhali dobře, běhat chodili také pravidelně, protože věděli, že museli. Hoseoka běh opravdu nebavil a dokázal si představit mnohem lepší formy „kardia".
„Kolik ještě?" zeptal se Jimin, když běželi již do pátého kopce.
Tenhle byl hnusný, táhl se už dlouho a ta mírnější část se pomalu měnila do prudkého kopce, který měl stoupání snad více než 60 %.
„Ještě kousek," zalhal Hoseok a snažil se dohlédnout na vrchol.
Při té představě se mu udělalo až špatně. Jimin pomalu zpomaloval a přidal se k Seungminovi, se kterým se dal do řeči. Hoseok se snažil si udržet tempo. Taehyung, který se nechtěl nechat zahanbit, běžel vedle něj. Navzájem se zavraždili pohledem a když se nikdo nedíval, Taehyung využil situace, že cestu kolem nich lemovaly nízké keře.
Ještě jednou zkontroloval, že si jich opravdu nikdo nevšímá a rychlým pohybem ruky strčil do Hoseoka, který s hlasitým křikem proletěl keřem a zmizel z dohledu.
„Jedna nula!" zakřičel Taehyung se smíchem a běžel dál.
„Do prdele, do prdele," stresoval Hoseok, který se kutálel mezi stromy z kopce dolů.
Snažil se zastavit, ale jel bokem a doufal, že to nepošle v plné rychlosti do stromu. Měli již skoro tu hodně prudkou část vyběhlou. Debilní Taehyung, tohle mu nedaroval. Večer bude pomsta, takhle to nejde. Tohle mu nemůže projít.
Jeho tělo začalo zpomalovat, když se kopec zmírnil. Jehličí a listí měl až ve spodním prádle, celé tělo včetně obličeje poškrábané.
„Hoseoku?! Žiješ?!" slyšel Jiminův jekot někde z dálky.
