Hoseok se necítil zrovna dvakrát komfortně, když otevíral dveře na pokoj, kde ho měla očekávat jeho snoubenka. Cestou se loudal, od Taehyunga vcelku vypálil, ale něco ho brzdilo. Nevěděl, co má dělat nebo jak by se měl cítit. Bylo to nepříjemné a všechno se uvnitř něj tak svíralo, že měl pocit, že se pozvrací. Možná to bylo i částečně z toho pití.
„Ahoj," špitla Soonmin, když vstoupil.
„Ahoj," odpověděl ji stejně tiše a podíval se na ni.
Dobrých pár vteřin se přemlouval, aby k ní pohled zvedl. Nechtělo se mu, necítil se úplně nejlépe.
„Vypadáš... unaveně," okomentovala jeho stav.
Hoseok mlčky přikývl a zamířil do koupelny, kde si do sklenky natočil vodu. Posadil se na židličku a ticho, které mezi nimi bylo, bylo až nepříjemné.
„Hoseoku, já...," začala a Hoseok k ní zvedl pohled.
Nevěděl, co očekávat a nic se mu nechtělo. Ani nevěděl, jestli má nějaké očekávání. Styděl se sám za sebe. Za to, co udělal. Ale vždyť on Soonmin vždy miloval, je možné, že by na něj dopadla ta přechozelost vztahu, a proto měl takové pochmurné myšlenky? Proč se mu ale v hlavě dost často objevoval Taehyung? Co tam dělal? Hoseok ho tam nechtěl.
„Já jsem si až díky včerejšku uvědomila, že ty jsi mě měl vždycky rád a já vím, že já ti asi nikdy nedávala těch 100 % jako ty mně. A i když bych moc chtěla, nevím, jestli ti to, někdy zvládnu dát..." posadila se naproti němu.
„Počkej, cože?" nechápal a jemně se na ni zamračil.
„Hoseoku, poslední dva roky vztahu byly dost náročný, měl jsi zranění a následně jsi byl pořád pryč. Já si samotu moc neužívala..."
„Já to asi pořád nechápu," upil ze své vody.
„Já jsem již rok ve vztahu s někým jiným... chtěla jsem ti to říct po mistrovství světa, abych tě tím nijak nezatěžovala..."
„Počkej, cože?"
„Já nechtěla být pořád sama, bylo to hrozný..." odsunula se kousek od židle. „Trochu jsem doufala, že si všimneš náznaků, ale očividně jsi je pochopil úplně naopak..."
„Já byl ale taky bez tebe, neustále služebky, všechno a rozhodně jsem péro nestrkal někam jinam," nevěřícně odložil skleničku s vodou.
„Hoseoku, já tě nechtěla jen rozhodit..."
„Jo, proto jsi předstírala, že mě miluješ, to je výborný..."
„Nevěděla jsem, jak ti to říct..."
„A ten druhej ví, jak to máš?"
„Ano, ví. Nebyl nadšený, ale pochopil to."
„V čem je lepší než já?"
„Nebudu na tuhle otázku odpovídat, akorát se ještě víc naštveš a já se nechci hádat, jsme dospělí."
„V čem je lepší než já?" zopakoval Hoseok rozrušeně.
„Nebudu odpovídat," sundala si prstýnek z ruky. „My dva jsme tenkrát měli zůstat jen přátelé. Tak nám to fungovalo nejlépe a moc mě mrzí, že to ukončujeme takto. Ale zrekapituluj si ten vztah, prosím, poslední rok... jak to vypadalo? Sotva jsme se doma potkali, sotva jsme se pozdravili... nebylo to ono. Já tě mám moc ráda, Hoseoku, i když ty mě teď na 100 % nenávidíš. Ale ta láska je spíš... bratrská, kamarádská. Není to láska, jakou bys měl cítit ve vztahu."
„Nechápu, o čem to mluvíš..."
„Požádal jsi mě o ruku, protože mě miluješ nebo z donucení?"
„Nikdo mě nenutil," zakroutil hlavou Hoseok.
„Ani ty sám sebe?" nazdvihla obočí Soonmin.
Hoseok se zarazil.
„Vidíš," smutně se pousmála. „Já si vezmu taxík, pojedu první a sbalím si věci a zmizím co nejrychleji z bytu, abys mě už nemusel potkat. Tvoje číslo si blokovat nebudu a vždy tady budu pro tebe – jako kamarádka, jako někdo, kdo tě už nějaký ten pátek zná a rád ti pomůže."
Zvedla se na nohy a natáhla k němu pravici. Hoseok ji napodobil a lehce ji stiskl.
„Děkuju za všechno. Hodně jsi mě naučil, první roky byly dokonalé a věřím, že kdybych od vztahu neočekávala jiné věci, byla bych s tebou šťastná. Jsem moc ráda, že jsem měla tu čest tě poznat, nějakou tu legraci jsme si užili. Doufám, že až to všechno vstřebáš, tak se mi někdy ozveš, nebudu na tebe tlačit, protože to není jednoduché. Nechám to vše tak, abys byl připravený. Každopádně, ráda si ji přečtu a ráda odpovím. Taky přeji hodně štěstí s mistrovstvím, seš dobrej, kurva dobrej a máš na to. Nevzdávej to. Chci si o tobě přečíst v novinách a vidět tě na bedně," usmála se a v očích se jí leskly slzy, které statečně zamrkávala.
Vtiskla mu malou pusu na tvář a Hoseok ji objal.
„Děkuju...," zašeptal. „Teď ne, ale až budu připravený, možná se ozvu. Nešiř to nikde do medií, prosím. Rád bych to zpracovával v soukromí, bez vědomí ostatních."
„To je samozřejmost. Už půjdu, za chvilku tady je taxík."
Hoseok slabě přikývl a kousek poodstoupil: „Chceš pomoct s kufrem?"
„Zvládnu to, díky," usmála se na něj a co nejrychleji zmizela.
Bylo to pro oba těžké. Hoseok statečně bojoval se slzami, dokud Soonmin nezmizela. U ní tomu nebylo jinak. Na jednu stranu ji ze srdce spadl jeden obrovský balvan, ale na druhou stranu, vše ji to mrzelo, protože to zašlo opravdu daleko. Byla ale ráda, že se to obešlo bez křiku a házení věcí jeden po druhém.
Hoseok sledoval Soonmin, která stála venku u chodníku a telefonovala. Rukou si otírala slzy.
Zalezl si do postele a vypnul telefon. Snažil se to vše zpracovat, ale bylo to tolik věcí, že nevěděl, jestli to zvládne. Sledoval prstýnek ležící na stole a rozhodl se, že domů pojede později. Omluví se příští týden z tréninků a zajede k rodičům – vymyslí si nějakou dovolenou. Cokoliv, kde přijde na jiné myšlenky.
A/n: Hello!
Tak, čekali jste více než měsíc, moc se omlouvám. Je toho nějak moc, ale to říkám vždy... :D Bohužel to tak opravdu je.
Přidávám se, že s koněm letos v říjnu vyjedeme na první závody, takže jsme v tréninku. Do orlických hor, tam si oba pěkně mákneme. :D
Nemám asi snad žádné novinky, pořád jen pracuju. :D
Snad se díl líbil, nezklamal Vás a za to čekání stál. Já se pokusím další napsat co nejdříve, ale nemůžu už nic slibovat. Je to náročné.
Děkuji moc za přečtení, moc vás všechny zbožňuju! <3
Bye!
