„Počkej, tohle ti nedaruju," zašeptal Hoseok a ze své cestovní tašky vytáhl malou krabičku.
Musel ji rozbalovat, ještě ji nikdy nepoužil. Dala mu ji tenkrát jeho babička, že se mu bude určitě hodit. Tak konečně našel využití.
Zapadl zpět do koupelny, aby si mohl rozsvítit. Obal od šitíčka vyhodil do koše a vzal do ruky největší klubko nitě, které zde měl. Byla to jen malá cestovní sada a opravdu nevěděl, proč mu ji babička dala. On byl zrovna ten typ, který raději bude chodit v roztrhaných spoďárách, než aby se obtěžoval navlékat jehlu.
Posadil se na záchod a s vyplazeným jazykem (v rámci pekelného soustředění) se snažil niť prostrčit jehlou. Po pár pokusech se mu to opravdu povedlo. Udělal to tak, jak mu to ukazovala babička – udělal si dvojitou niť, aby to bylo pevnější.
Vlastně ani nevěděl, jak ho tohle napadlo, ale už začal, tak to dokončí. Udělal si oooopravdu dlouhou niť. Taehyung byl přeci jen kus chlapa, než ho celého obšije, chvíli mu to zabere. Už teď věděl, že bude spát maximálně tři hodiny, když bude rychlý (o čemž pochyboval), ale opavdu to stálo za to.
Na konci nitě udělal několikanásobný uzel a měl i radost, že se mu všechny povedly u sebe. Potichu a opatrně (aby se do té dlouhé nitě nezamotal) se přesunul k spícímu chlapci. Zrovna i tak hezky ležel, do půlky těla odkrytý a měl tričko o několik velikostí větší. To půjde k tomu prostěradlu hezky přišít.
Začal od ramene a postupně a opatrně, aby Taehyunga neprobudil, pokračoval dolů. Když byl u pasu mladšího, přišil mu tričko ke kraťasům a následně i prostěradlu a peřině. Ať to má chlapec se vším všudy.
Pamatoval si, jak ho babička učila zapošívat. Pěkně to udělal, aby se šev nerozpáral. Pamatoval, jak mu babička kladla důraz na důležitost zapošívání všeho, co sešije.
Udělal uzel, niť odstřihl a přesunul se na druhou stranu. Byl si jistý, že by na něj babička byla pyšná. Teda, na to, jak pěkně to sešil, ne na to, kolikrát se píchl o jehlu a už vůbec ne na to, že přišil svého spolubydlícího k prostěradlu.
Druhou stranu přišil úplně stejně jako tu první a spokojeně si prohlížel své dílo. Už se těšil na ráno.
Budík mu měl zvonit za dvě a půl hodiny, docela se mu to povedlo. Ulehl vedle Taehyunga, co nejvíce na kraj a samým nedočkáním na zazvonění budíku, nemohl ani usnout.
Když začal zvonit budík, měl chuť se jít zabít. Šíleně ho bolela hlava z nedostatku spánku a chtěl jít zase spát. Bylo šest ráno.
Taehyung vedle něj stále spal. Hoseok vylezl z postele a využil situace, že se mladší nevzbudil. Když ho vzbudí na poslední chvíli, bude to ještě záživnější. Při té myšlence trochu ožil a běžel si rychle vyčistit zuby a vykonat ranní hygienu. Spěchal a byl co nejvíce potichu, aby mladšího nevzbudil. Bylo již šest patnáct a Taehyungovi začal zběsile zvonit budík. Hoseok pobaveně seděl v křesle a sledoval ho. Nejraději by si to i natočil, ale to se mu již zdálo příliš.
Mladší sebou divoce trhnul a rukou chmátral po telefonu, který byl pod polštářem. To moc velký pohyb nebyl, takže ještě nepřišel na to, že je kompletně celý přišitý. A i kdyby se mu něco nezdálo, nevšiml by si toho podle jeho zmateného a unaveného výrazu. Řekněme, že Taehyung nebyl zrovna ranní ptáče.
„Dělej, je to posunutý a za pět minut máme sraz," zavolal na něj Hoseok. „Já už myslel, že nevstaneš."
„Cože?!" vypálil do sedu Taehyung, ale dostal se jen kousek a pak ho to opět položilo.
„To tě ta informace tak složila?" začal se smát Hoseok.
„Já se nemůžu posadit," vypadlo z Taehyunga po chvíli.
„Neochrnul jsi?" zeptal se naoko starostlivě Hoseok a Taehyung po něm hodil vyděšený pohled.
Bylo vidět, jak zkouší prsty, ruce, nohy a nechápavě se dívá.
Znovu se zkusil posadit, nešlo to. Tak se zkusil otočit. Do určité míry se otočil, pak to přestalo jít. Zkoušel nazvednout pánev, ale pod nohama mu začalo ujíždět prostěradlo.
„Myslím, že nestíháš," probral ho z přemýšlení Hoseok.
Taehyung zahodil peřinu, která zůstala v místě jeho pasu a držela mu u kalhot. Chtěl se posadit, aby se na to mohl lépe podívat, ale to taky nešlo. Zasekl se, když mu došlo, že je přišitý.
„Jung Hoseok!" zařval, jak nejlépe uměl a snažil se vyskočit na nohy.
Táhl za sebou prostěradlo i s peřinou. Peřina mu stahovala kraťasy, do prostěradla byl zamotaný celý. Skočil rovnou po Hoseokovi, který seděl v křesle.
„Já tě zabiju!" křičel a snažil se pod hromadou látky dostat k Hoseokovi, který se ani nezvládal bránit, protože nedokázal ovládnout smích a musel si utírat slzy smíchu.
A/n: Hello!
Docela rychlá jsem, co?
Prosím, tyhle píčovinky berte s rezervou. Vyváděli jsme to, když jsme byly malé. Hodně malé. Ještě na základce. A rozhodně jsme nikoho nešikanovali. Spíš to bylo mezi náma holkama, se kterými se tak zdravě šikanujeme doteď a je to vzájemný :D
Snad se díl líbil, já jdu ještě pracovat. Dneska to mám trochu volnější. Jen jedno doučko, trénink a služba. Pak nejspíš k tetě na kafíčko, protože chlap tam chce jít a kamarád bude mít narozeniny, tak ať si to užijeme.
Mějte pěkný zbytek dne, dnes už se tu opravdu neobjevím :D :D
Bye!
