„Takže mi chceš říct, že ti vůbec nechybí?" nadzdvihl obočí Jimin.
„A kdybych to řekl, změnilo by to něco?" pokrčil rameny Taehyung.
Leželi u Jimina na gauči, popíjeli rum s kolou a cpali se brambůrky. V televizi jim běžel zápas z NHL, kde hrál Hoseok.
„To nevím," přiznal Jimin. „Ale třeba by alespoň přijel."
„Jimine, jsou to čtyři měsíce," zakroutil hlavou Taehyung. „Je čas se posunout dál. Stejně by to nefungovalo."
„A jak to můžeš vědět! Ani jste to nezkusili," zamračil se na něj Jimin a nacpal si do pusy plnou hrst brambůrků.
„Protože vím, jak to vypadalo předtím," protočil očima tmavovlásek.
Už to nechtěl probírat. Jimin mu sice dal nějaký čas na vzpamatování, ale nedal mu ho až tolik. Lepší trochu než nic, to musel Taehyung uznat. A popravdě ho i překvapilo, kolik času mu druhý chlapec nechal, když si uvědomil, že to je Jimin.
„Já už to nechci řešit, prosím. Asi to tak mělo bejt," odbyl ho a upil ze svého drinku.
Jimin jen smutně zakroutil hlavou a pohodlně se usadil. Zadívali se do televize, Hoseok měl zrovna rozhovor během pauzy. Vypadal unaveně.
„Můžeme to vypnout, prosím?" zaprosil Taehyung.
Jimin mlčky přikývl a televizi vypnul. Bylo mu jasné, že to druhého chlapce ubíjelo. Jemu Hoseok chyběl, byl to jeho nejlepší kamarád. Ale nedokázal si představit, jaké to muselo být pro Taehyunga. Zvlášť, když věděl, jak to mezi sebou celý život měli a jak dlouho si k sobě hledali cestu. S Hoseokem si psal. Psali si každý den, volali si.
Hoseok nebyl v pohodě. Jenže mu nemohl říct, aby přijel, že Taehyung je jak hromádka neštěstí a jemu se také stýská. Nemohl mu říct o Taehyungovi. Taehyung mu to zaprvé zakázal a malinko vyhrožoval a v tu chvíli z něj i šel celkem strach. Nechtěl riskovat. A hlavně nechtěl, aby druhý přišel o slibnou kariéru.
O Hoseokovi věděl, že byl unavený z neustálého přemýšlení a několikrát se mu přiznal, že vlastně neví, jestli je šťastný a jestli udělal dobře, že to vzal. Také věděl, že Hoseok měl chuť se několikrát vrátit, ale nevěděl, zda by dokázal čelit Taehyungovi tváří v tvář. Jediné, co věděl, že ho chtěl vidět a že bez něj a jeho věčného protáčení očí, vzájemných naschválů, to nebylo ono. I když tam bylo tolik nevyřčeného, tolik vnitřních bojů a tolik sebeovládání. Nikdy nepoznal větší výzvu než chlapce jménem Kim Taehyung. Nikdo mu život nekomplikoval tolik jako on. Na druhou stranu to byl život, který, i když si to předtím nepřiznal, užíval. To teď tvrdit nemohl. Chtěl se posunout dál, moc chtěl. Ale nenašel tady soupeře, který by pro něj byl výzva jako Taehyung. Nenašel tady nikoho, kdo by mu ze života dělal peklo.
Musel uznat, že i když to bylo peklo, moc mu to chybělo.
Jimin tohle všechno věděl. Jeden večer mu to musel vyklopit, nešlo to jinak. Nedokázal to v sobě už držet. Chtěl skončit, ale nevěděl, jestli by toho později nelitoval. A Jimin nechtěl být ten, kdo mu bude říkat, co by měl dělat. Nechtěl být ten, kdo mu řekne, aby se vrátil a druhý pak nebude šťastný. To nemohl ani. Byl to Hoseokův život a Hoseok se musel sám rozhodnout.
Měl se vracet na svátky. To bylo za tři měsíce. A nemohl to říct Taehyungovi, protože Hoseok si nebyl jistý, jestli ho po tom všem zvládne vidět, i když by si to moc přál. Do té doby ale bylo hodně času a vše se mohlo změnit.
***
„Dobrá hra, chlapci," usmál se na ostatní Taehyung.
Vše bylo ve starých kolejích, začínala příprava na další mistrovství světa v ledním hokeji. Co měl poslední informaci, Hoseok, protože byl v NHL a měl nasmlouvané zápasy, se účastnit mistrovství neměl, protože by to nestihl. Docela mu chybělo, jak spolu loni v tuto dobu válčili.
