On Our Own

1.

Hlásím se s prvním dílem své historicky první vícedílné wattpadovky, tak snad si to spolu užijeme! :D
Byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali, jak se vám líbí a jestli chcete pokračování a...prostě cokoliv co budete mít na srdci, tak napište prosím do komentářů :)
Už vás nebudu otravovat, běžte číst a užijte si dnešní kapitolu' <3

---

"Peptidy vznikají kondenzací dvou nebo více molekul aminokyselin, při níž reaguje aminoskupina jedné s karboxylem druhé aminokyseliny a uvolňuje se molekula vody," odříkala bez jediného zaváhání Rose.

"Zcela správně slečno Tomlinson. Řekněte nám ještě něco o kvartérní struktuře bílkovin," nasadila si profesorka McLoughlin brýle, které asi tři minuty usilovně čistila. Jako by snad dobrovolně chtěla krásně vidět třídu znuděných teenagerů, co chatují pod lavicí a myslí si, že je nikdo nevidí. Čest výjimkám. Jedna z nich byla právě u tabule.

"Kvartérní struktura objasňuje výstavbu molekul bílkovin z jednotlivých polypeptidových řetězců, takzvaných podjednotek, které spolu nejsou spojeny peptickými...tedy ne, pardon, myslela jsem samozřejmě peptidickými vazbami," zodpověděla i tuhle otázku bezchybně a úsměv se jí rozlil na tváři. Avšak ne na dlouho.

"Šprtka!" ozvalo se někde z posledních lavic, kde seděli kluci, a onen úsměv povadl. Rose nenávidí, když jí tak říkají. Jen se dobře učí, toť vše. Kdyby se snažili, taky by to věděli. Jenže oni radši tráví celé týdny u počítače a polovinu víkendů na diskotékách, pijou jednoho panáka za druhým a ničí si mozkové buňky. Nutno říct, že jim je teprve patnáct, takže nemají ani právo požívat alkohol.

Teda nesmíme házet všechny do jednoho pytle, pár milých a slušných kluků ve třídě je, ale ti sedí v předních lavicích. Zadní část třídy patří výhradně grázlům. No a pak taky barbínám, na ty se nesmí zapomínat.

"Ericu, když máte potřebu vykřikovat ve vyučování, pojďte nám říct něco pěkného o bílkovinách. Jen pojďte," usmála se rádoby mile profesorka, a když Eric přišel před tabuli, jeho výraz byl k nezaplacení. Snad už tušil, že letos chemií asi opravdu neproleze.

"Má co si zasloužil, idiot jeden," nechala se slyšet Danielle, když si Rose sedala vedle ní, na své místo v první lavici.

"Ticho Dani, ať tě neslyší nebo tě taky vyvolá. A promiň, ale úplně upřímně, kdyby se tě zeptala na adrenokortikotropní hormon tak jí neřekneš...no vlastně vůbec nic," zasmála se tiše Rose nad chováním jediné kamarádky.

Bohužel, ta se již příští týden stěhuje. Do Ameriky. Pan Lassner - její otec - získal nabídku na místo zástupce ředitele v jedné obrovské firmě, která sídlí v New Yorku a samozřejmě to přijal. Jeho manželka a starší dcera nejsou proti a zdá se, že i ta mladší - Danielle - se někde ve skrytu duše přece jenom těší. Avšak není šance, že se s Rose uvidí víc než párkrát do roka, kdy Lassner rodina přijede na návštěvu za rodinou. Obě se snaží nemyslet na to a užívat si poslední chvíle strávené bok po boku, i když uvnitř pořád myslí na to, jak moc si budou chybět. Přece jen, kamarádky už jsou od školky a to je docela dlouhá doba.

Krátce na to, co jim paní profesorka nadiktovala domácí úkoly, zazvonil zvonek.

"Jdeš Rose?" otočila se Danielle -která už byla u dveří- zpátky k lavici, když si všimla, že ji kamarádka nenásleduje.

"Dej mi minutku, jen odepíšu mamce. Ptá se, jestli nevím, kde má Ernie dudlík," pousmála se Rose a dál ťukala na displej svého telefonu, ve snaze napsat co nejrychleji odpověď, aby se mohli přesunout o patro víš do učebny matematiky.

"A ty to snad víš?" podivila se Danielle, která je nejmladší v rodině, takže o malých dětech skoro nic neví. Narozdíl od Rose, která má doma šest mladších sourozenců.

"Vím kde ho má Dorinka, ale myslím, že to jí bohužel moc nepomůže. Hotovo, můžeme jít."

Matematika se neuvěřitelně vlekla a skutečnost, že pan profesor Clarkson má neuvěřitelně uspávající hlas tomu moc nepomáhala. Ale o pár rovnic v součinovém tvaru a pár nerovnic s absolutními hodnotami později zazvonilo a většina třídy rychlostí blesku zmizela z učebny. Nedivme se, byla obědová přestávka.

Rose a Danielle si sedli ke svému obvyklému stolu k jídelně a místo jídlu se víc věnovali mluvení. Jako vždy.

"Louis přijede? To vážně?!" vyhrkla udiveně Danielle, až jí malém zaskočilo sousto, co právě žvýkala.

"Diplom už má, teď je ještě v Londýně a balí si všechny věci, co měli na koleji a potom hurá domů. Ani si neumíš představit, jak moc mi chyběl. Nemůžu se dočkat!" zářila štěstím Rose.

Její starší bratr opravdu už za dva týdny přijede a všechno bude, jak má být.

Nebo..?