On Our Own

51.

Omlouvám se, že dneska je tak kratičká kapitolka, ale za dva dny se stěhuju, takže balím kufr a k tomu píšu úkoly do školy.. (napsání toho dílu jsem vecpala mezi esej o sitauci v Rusku v roce 1855 a esej o Alexandru II. :D)

Ale doufám, že i tak se vám bude líbit! Názory potěší :)

Budu se snažit přidávat i nadále, tak doufám že mi to v Anglii bude fungovat :D

Enjooooooooooooooooy!

"Co ten tady sakra dělá?!" Louis položil dvojčátka na zem a nevěřícně se díval na Harryho s jeho nejmenší sestřičkou v náručí.

"Lou, uklidni se," snažila se k němu přiblížit Rose, ale sotva ušla dva kroky, litovala, že si nedržela odstup. Málem ohluchla.

"NEUKLIDNÍM SE, DOKUD MI NĚKDO NEVYSVĚTLÍ, PROČ JE TEN IDIOT V MÉM DOMĚ!!" Harryho úsměv uvadl a hlava mu klesla. Dvojčátka začala popotahovat a utíkala se schovat do svého pokojíčku.

"Po-" Louis ji to ale nenechal doříct.

"Nebo víš co?! Nechci to slyšet! Ať vypadne!" Bylo vidět, že začíná těžce dýchat a to se Rose vůbec nelíbilo.

"Lou, musíš se uklidnit nebo zase dostaneš záchvat," znovu se odvážila přiblížit, ale opět se jí to nevyplatilo.

"UKLIDNÍM SE AŽ VYPADNE!" To začala brečet i Dorinka v Harryho náručí a tak se Kudrlinka snažil taky něco říct.

"B-broučku.."

"VYPADNI!" Kdyby neviděl červeně zlostí, možná by si všiml té slzičky, která pomalu stékala Harrymu po tváři.

"Lou," Rose se ještě snažila něco říct, ale to už jí Kudrlinka předával kudrnatou holčičku a mířil k východu.

"Harry, nemusíš chodit." Ale on jen ukázal na modrookého chlapce stočeného do klubíčka v rohu, jak se třese a dokola opakuje: "Ať vypadne...jdi pryč...prosím..."

Zelenooký chlapec by se nejraději otočil a sevřel toho modrookého v pevném náručí, obdaroval ho pusinkami do vlasů a nechal se ho vyplakat do jeho hrudi.

Místo toho ale vzal za kliku a vyšel z domu do teplého letního večera, kde jemný vánek ovál jeho uslzenou tvář.