On Our Own

8.

Kdo miluje Infinity tak jako já? <3
Doufám, že se vám aspoň z poloviny tak bude líbit i tahle kapitola a třeba mě obdarujete a potěšíte i nějakým tím pěkným komentářem ^·^

"Neměj výčitky," promluvila opatrně Rose na Louiho, který již 10 minut stál beze slova v předsíni a díval se na svou ruku, která před chvílí udeřila jeho blonďatou sestru.

"Dal jsem jí facku," řekl tichým hlasem a svůj zrak z ruky nespustil.

"Zasloužila si to, chovala se jako nevychovaný spratek!"

"Ros-"

"Ne! Děláš pro nás všechno Lou. Vzdal ses svého osobního života -který mohl být neuvěřitelně bohatý, když už máš po výšce- aby ses o nás staral. Mohl jsi nás dát do dětského domova a cestovat po světě. Ale ty jsi to neudělal! Jsi tady s námi, přebaluješ, vaříš..."

"Neumím vařit Rosie! Slyšela jsi dvojčata u večeře, ne snad? Měli pravdu! Vždyť celý měsíc jíme to samé. Chleba se sýrem, těstoviny, polévku ze sáčku. Víc toho neumím! Nejmladší žijou z těch dětských kaší z krabičky a přesnídávkách ze skleničky. Neměli by mít náhodou pestřejší stravu? Určitě! Prostě...nezvládám to Rosie," rozbrečel se Louis a jeho nejstarší mladší sestra si ho ihned přitáhla do obětí.

"Žijeme všichni? Žijeme. Lottie je puberťačka, té si nevšímej. Všichni jsme ti za všechno neuvěřitelně vděční. Zvládneme to spolu bráško," políbila ho na spánek a kolébala v objetí, jako by právě ona byla ta o 7 let starší.

"Lou, Lolo, můžeme se jít plosím dívat na televizku?" přiběhla starší dvojčata s ušmudlanými obličeji.

"Pokud už jste dopapaly tak se můžete chvilku dívat. Lou teď půjde za miminkama a já za Lottie do pokojíčku, tak poproste Fizzy, ať vám to pustí. Dobře?" pohladila je po vlasech a poslala do obývacího pokoje. Když už hrál jejich oblíbený pořad, klepala na dveře od pokoje Lottie a Fizzy.

"Charlotte?"

"Nechoď sem, nechci s tebou mluvit!" křikla na ni, ale Rose přesto vešla do pokoje.

"To dole jsi opravdu nemusela," řekla, když už byli dveře znova zavřené. Nemuseli je všichni slyšet. Hlavně ti malí.

"Louis se snaží. Bez-"

"Nemusí se snažit, nikdo se ho o to neprosil!"

"-něj bychom byli v dětském domově. Tak se laskavě přestaň chovat jako nevděčný spratek a nedělej mu to ještě těžší než to doteď má. Nazdar!" S těmito slovy bouchla Rose dveřmi od pokoje, kde Lottie trucovala a očividně plánovala trucovat ještě hodně dlouho.

*

Druhý den ráno už nebyla atmosféra mezi třemi nejstaršími sourozenci tak napjatá, ale přesto to ještě nebylo úplně ideální.

Louis sklidil stůl od snídaně, porozdával svačiny, oblékl sebe i obě sady dvojčat, popohnal své tři 'zbylé' sestry a mohlo se jít.

Procházeli poměrně rušným městem, jak většina obyvatel spěchala na pracoviště či do škol a nejstaršímu bratrovi dalo pořádnou práci uhlídat si svou smečku, aby někdo nevběhl pod auto.

Rose a Lottie už se odpojily, Phoebe a Daisy už taky byly ve školce a tak zbývala už jen Fizzy. Ta si přitáhla Louiho pevně do objetí a pustila ho až v té chvíli, kdy se Ernie a Dorinka po pár minutách začali také dožadovat pozornosti.

"Měj se princezno, užij si to ve škole. Přijdu si odpoledne pro tebe," políbil ji na spánek a mával jí do té doby než zmizela v budově základní školy, kterou taky kdysi navštěvoval.

Když poté později toho dne o přestávce byly všechny děti na zahradě a hrály si, sedla si kousek opodál a vytáhla z tašky svou plyšovou kočičku, kterou si tam ráno tajně přibalila.

"Fizzy, proč tady sedíš tak odstrčená?" přišla za ní paní učitelka.

"Nechceš si jít hrát za ostatními dětmi?" Holčička však jen zakroutila hlavou a ještě víc si k sobě přitiskla Lisu - jak se její plyšová kočka jmenovala. Paní učitelka se zamračila, ale bylo jí více než jasné, že s Fizzy nehne.

Ostatně z vlastních zkušeností moc dobře ví, že tvrdohlavost mají Tomlinsonovi v krvi.