On Our Own

45.

#DoubleUpdate protože odjíždím na dovolenou a nevím, jak to tam bude s připojením :/
Takže když nebude týden nová kapitola, víte proč...budu objevovat krásy středozápadních Čech! :D (myslím)

Btw. Opět jsme se přehoupli přes hranici tisíce slov! :O 
Tak snad mi odpustíte tu týdenní absenci 0:)

Kytice se objevili před domem i další dny. Modré zvonky, žluté tulipány, růžové růže, narcisy, slunečnice... Květiny to byly nádherné a Phoebe a Daisy by se jistě rozplývali nad jejich krásou, což byl právě ten důvod, proč už je Louis do domu ani nenosil a vyhodil je do popelnice hned co je našel. Nemohl se na ně dívat ani sekundu. Hned by se mu vrátily všechny vzpomínky a všechna bolest. A to opravdu nepotřebuje.

Věřte tomu nebo ne, cítí se docela šťasten. Ne tak, jako když trávil chvíle s Harrym, ale to si sám nepřipustí. Lottie, jako by dostala rozum, s nimi začala trávit více času. Malovala si s dvojčátky, pomáhala s přípravou jídla, připojovala se ke hraní stolních her a neustále básnila o tom, jak by bylo skvělé, kdyby měli pejska. Louis o tom začal také přemýšlet, ale když se jednou večer prohraboval v účtech, došlo mu, že uživit další krk navíc by nebylo možné.

Dokonce i Rose se usmívala a to spadl Modroočkovi největší kámen ze srdce. Možná ho ani nemilovala, narozdíl od Louiho. Ale ten si své zármutky nechává pro svůj polštář. Přes den je to šťastný starší bráška, který se s děvčátky dívá na pohádky a aktivně se účastní čajových dýchánků. Jednou se holčičky převlékly do svých princeznovských šatiček a přemluvily ho, aby byl jejich kůň a vozil je po zahradě. Ten večer ho hodně bolela záda, ale smích a radost jeho sestřiček mu za to stála. 

Došlo mu, jak moc miminka vyrostla a kolik toho už umí. Než se naděje budou chodit a mluvit, ale to si možná ještě chvilku budeme muset počkat. A pak tu byla Fizzy.

Chodil do nemocnice každý den, když děti po obědě spaly. Seděl u její postele a pozoroval, jak je každým dnem slabější. Ubíjelo ho to, ale doufal, že možná slyší, co jí říká. Jak ji prosí, aby se probudila. Ale jeho přání vyslyšena nebyla.

Věcí, která děsila obzvlášť nejstarší děvčata, byl rapidně se blížící začátek školního roku. Obzvlášť Rose se opravdu netěšila na své milé spolužáky. Lottie se naopak na kamarády těšila, ale už teď byla otrávená z každodenního učení. Phoebe a Daisy moc neviděly rozdíl mezi chozením do školky a zůstáváním doma, protože se v obou případech hrají spolu s hračkami a po obědě chodí spát. A Louis...Louis se těšil, že bude doma klid. Teda klid je celkem relativní pojem, když vezmeme v potaz, že bude mít doma dvě roční miminka, ale alespoň se jim bude moci více věnovat. Začnou se učit chodit, mluvit, sami jíst...no, nebude to lehké. 

Když Louis dnes ráno vyhazoval kytici červených karafiátů, chvilku zaváhal. Dnes je totiž speciální den a možná by je jistá slečna ocenila. Ale i přes tyhle pochyby se za nimi zavřelo víko od popelnice. Radši jí koupí čokoládu. A o kom je řeč? Lottie má narozeniny! Což znamená, že by se Louis měl co nejrychleji dát do pečení, pokud to chce stihnout do oběda. Rose se nabídla, že vezme všechny do parku, aby měl Louis klid na dort a na dekoraci domu. Když tak přemýšlí, možná to měl nechat na Rose, on není zrovna ten nejdekorativnější typ, ale to by znamenalo, že by musel jít s dětmi do parku a je velká šance, že by tam potkal Harryho, takže se radši pokusí o nemožné. Snad to Lottie ocení.

Dort byl upečen, dům - dle možností - nazdoben, dárky zabaleny a byl čas zavolat všechny domů. Louis ujídal odřezky dortu a musel se pochválit, chutnalo to opravdu dobře. Pokud se ptáte - ne, živý pes v žádné z krabic nebyl, ale snad bude velký, chlupatý, plyšový stačit. Možná někdy, až si Louis najde práci, se Lottie dočká opravdového psa...což bude minimálně za dva roky až půjdou miminka do školky. Což ho děsí, když se podívá na jejich finanční situaci. Bude si muset najít nějakou práci na doma.

Zatřepal hlavou, aby z ní vytřásl všechny negativní myšlenky, protože se za chvíli chystají oslavovat narozeniny a to by přece měla být radostná událost! 

Zrovna když dával svíčky na dort, rozzvonil se mu telefon. Že by Rose něco zapomněla?

"Haló?"

"Dobrý den. Tady nemocnice u sv. Bartoloměje. Mluvím s panem Tomlinsonem?"

"A-ano, to jsem já, Louis Tomlinson." Louis se musel posadit. Neví o co jde, ale nelíbí se mu to. Nikdy mu nevolali.

"Stav vaší sestry se rapidně zhorši-" To bylo všechno, co slyšel. Mobil mu vypadl z ruky a nohy ho nesly do garáže, ale ta byla prázdná. Auto musel před dvěma týdny prodat. Panikařil. Co teď! V rohu uviděl své staré kolo, na kterém nejel minimálně pět let. Snad bude nafouklé. A snad si bude pamatovat, jak se na tom jezdí. Štěstí mu přálo - dá-li se to tak v téhle situaci říct - a uháněl největší rychlostí, jakou mu jeho psychický stav dovoloval. Hlava se mu točila a měl štěstí, že na silnicích nebylo moc aut, jinak by zajisté do jednoho z nich narazil. Za chvíli - což byla v jeho očích celá věčnost - zaparkoval kolo před nemocnicí (zda-li se odhození kola na trávník dá říkat parkování) a běžel dovnitř. Cestu znal až moc dobře. Ale to co viděl, když vběhl na patro, kde ležela jeho sestra, se mu vůbec nelíbilo. 

Zastavil se a nemohl dýchat. Viděl, jak z jejího pokoje vychází skupina lékařů a jeden z nich šel přímo proti němu a kroutil hlavou. Ne. Ne. Nenenenene. Doktor něco říkal, ale Louis ho neslyšel. Jen viděl, jak se mu hýbou rty, ale nevycházely z nich žádné zvuky. Všechno co bylo slyšet, byl tlukot jeho vlastního srdce. Křičel, ale lidi ho neslyšeli. Chtěl pěstmi bouchnout do toho doktora, co před ním stále stál nebo alespoň do zdi, ale jako by nemohl ovládat své tělo. Jako by z něho jeho vědomí vyletělo a jeho prázdná tělesná schránka nebyla schopna sama o sobě fungovat.

"P-pusťte mě k ní," vysoukal ze sebe, ale jak chtěl vyjít směr vpřed, nohy ho neuposlechly a on se skácel k zemi. Doktor, který se mu už pár minut snažil něco říct, ho zachytil těsně před tím, než dopadl na podlahu a snažil se ho dovést k židli, aby ho na ni posadil.

"Pane Tomlinsone, potřebujete se uklidnit."

"Nepotřebuju se uklidnit! Potřebuju vidět svou sestru!" křičel z plných plic, protože byl stále frustrován z toho, že ho před chvílí nemohl slyšet nikdo.

"Je mi to líto, al-"

"Není vám to líto! Lžete!"

"Pane Tomlinsone, pojedete se mnou," objevila se zničehonic mladá sestřička a snažila se ho dostat na kolečkové křeslo. Louis sebou smýkal, ale ucítil štípavou bolest na rameni a cítil, jak se do něho dostává nějaká tekutina. Začali se mu zavírat oči...dali mu uspávací injekci! To ne! Kam ho vezou! Musí domů! Lottie má narozeniny! 

"Lottie má narozeniny..."