On Our Own

3.

3 je magické číslo, takže 3.kapitola...
Užijte si ji a napište co budete mít na srdci <3

"Rosie, no tak, neplakej," utěšoval už půl hodiny svou mladší sestřičku Louis, i když jemu samotnému tekly slzy proudem.

"Bude to v pořádku, uvidíš," hladil ji po vlasech a snažil se ji svými slovy uklidnit. Ale spíš uklidňoval tak nějak sebe.

Ještě před pár hodinami byl šťastný, bezstarostný, mladý kluk, co měl vysokou školu úspěšně za sebou a zářivou budoucnost před sebou. Avšak vše se zlomilo, když před půl hodinou vstoupil přes práh domu, kde vyrůstal.

Přes práh domu, kde ho vychovávali ti nejlepší rodiče na pod sluncem.

Rodiče, kteří už nejsou.

"Jak můžeš říct, že je to v pořádku? Jsme sirotci Lou, nemáme vůbec nikoho!" zakřičela na něj s posledních sil Rose. Ale byla tak vyčerpaná, že hlas se jí na konci věty zlomil a propukla zpátky v pláč, který neměl konce.

"Máme přece sebe navzájem Rosie. Je nás osm, zvládneme to! Rodiče nás dobře vychovali," Louis ucítil další slzu, která mu stékala po líčku. Každá vzpomínka na rodiče bolela víc a víc. Svíralo mu to srdce. Tak dlouho své rodiče neviděl...a už je neuvidí.

Je mu špatně, když si vzpomene na to, jak se před dvěmi dny rychle loučil s jeho milovanou maminkou, která spěchala vykoupat jeho nejmladší sourozence, pouhým 'Miluju tě'. Ano, možná se to zdá někomu postačující, ale kdyby věděl, že jsou to poslední slova, která si kdy řeknou, chtěl jí toho říct ještě tolik, poděkovat jí za všechno...už nikdy k tomu nebude mít šanci. Normálně jí volal každý den, ale včera měl tak nabitý program, že se k tomu nedostal. Nadosmrti si bude vyčítat, že si těch pár minut času neudělal.

Udělalo se mu skoro mdlo, když si ani za mák nemohl vzpomenout, kdy naposledy mluvil se svým tatínkem. Nejspíše tenkrát, když ho celá rodina přišla před měsícem podpořit na promoci a otec mu gratuloval k úspěšnému dokončení vysoké školy. Tehdy je viděl naposledy. Ne, že by s ním neměl blízký vztah, ale ani jeden z nich jednoduše není na denodenní otec-syn telefonáty. Lepší bylo, když ještě po čas jeho studia Louis jezdil na většinu víkendů domů. Dívali se spolu na fotbal, popíjeli pivo, debatovali o velmi vyspělých tématech jako třeba o počasí nebo politice a nebo si prostě jen tak povídali a neuvěřitelně se u toho nasmáli. Teď je všechno tohle pryč.

"Proč se to muselo stát zrovna jim?" šeptla Rose. Už ani neměla sílu brečet. Jen ležela v náruči svého staršího bratra a tiše záviděla sourozencům, kteří ještě nic netušili.

Odbyla půlnoc, když uslyšeli shora tlumený pláč.

"Půjdu tam," zvednul se Louis ještě dřív, než Rose stihla vůbec zaregistrovat, že se něco děje. O pár minut později se vrátil s ubrečenou Doris v náručí.

"Ernieho naštěstí neprobudila. Přebalíš ji prosím? Půjdu ohřát mléko," snažil se o úsměv, ale snad každý by poznal, že je zcela falešný. Bude to trvat, než se přenesou přes to co se stalo.

Když už měla Doris čistou plenku a plné bříško, probudil se pro změnu Ernie a celé se to opakovalo znova. Asi po hodině konečně dvojčátka spokojeně oddechovala ve svých postýlkách. To se však nedalo říct o Fizzy.

"Rose? Co se tady děje? Kde jsou mamka s taťkou?" mnula si rozespale oči, když vcházela do obývacího pokoje. První čeho si všimla, byl její starší bratr a oči se jí rozzářili. Rozběhla se, skočila mu do náručí a držela ho tak silně, jako by se snad chtěla ujistit, že se jí to jenom nezdá.

"Proč ještě nespíš šmudlo?" usmál se - tentokrát upřímně - Louis. Všichni jeho sourozenci mu neuvěřitelně chyběli a bylo úžasné držet je zase v náručí. I když to bylo za těchto nepříjemných okolností. Za týden měl přijet, políbit maminku, poobjímat sestřičky, pochovat si miminka a večer potom mít s tatínkem pánskou jízdu. Ale ne vždy je všechno tak, jak si to malujeme.

"Čekám na mamku s taťkou. Rose říkala, že do půlnoci tu určitě budou," ukázala na hodiny, které hlásili půl jedné. Louis nevěděl co své malé sestřičce teď říct. Pravdu? Že už se rodiče nevrátí? Při těchto myšlenkách mu zase skoro vběhly slzy do očí, ale musel být silný pro svou maličkou sestřičku, aby nic nepoznala.

"Ale jsem tady já, není to super?" rozhodl se pro alternativní řešení a to odvést pozornost na něco jiného.

Ví, že jim to bude muset říct a nejspíš už ráno, ale aspoň ať se Fizzy ještě pořádně vyspí. Dovede si moc dobře představit, že až se to jeho sestry dozví, nebudou mít sladké sny ještě dlouho.