On Our Own

14.

Tenhle díl mi dal pořádně zabrat. Autorský blok je hodně nepříjemná věc, obzvlášť když víte, že to vaše čtenáře baví (děkuju moc @sardelinka)

Zároveň bych chtěla strašně moc poděkovat všem, protože 1 000 přečtení a 111 hvězdiček...dva neuvěřitelné mezníky, kterých jsem si myslela, že nikdy nedokážu dosáhnout u svého příběhu...opravdu obrovské díky vám všem co čtete, hvězdičkujete, komentujete (začíná to být strašněstrašně klišé :D) ale chci abyste věděli, že si toho obrovsky moc vážím ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Tak tady ho máte :D 

"...a plenky jsou v komodě pod přebalovacím stolkem."

"Já vím."

"Kdyby měli hlad tak jim rozmačkej banán..."

"Lou-"

"...nebo nastrouhej mrkev a jablko, to jim možná bude chutnat víc."

"Rozumím, ale-"

"A kdyby usnuli, tak je hlavně nezapomeň přikrýt, aby se-"

"Loui!" nevydržela to už Rose a zvýšila hlas.

"Před tím než naši umřeli a ty ses vrátil domů jsem je hlídávala pořád, vím co a jak," řekla potichounku, ale tak aby ji její bratr slyšel. Ten se zarazil. O smrti jejich rodičů nikdo z nich doma nemluvil. Ne, že by na ně chtěli zapomenout, budou na vždy ve všech Tomlinson srdcích, ale jejich životy musely pokračovat dál, nemohli se trápit minulostí.

"A navíc jdeš jenom nakupovat, za chvíli jsi zpátky," pohladila ho po rameni. Viděla, že se její bratr zbytečně stresuje a přitom se jen chystal zajet do supermarketu. Kdyby to bylo v jiné situaci, smála by se mu. Ale poslední dobou pozorovala, že ho něco opravdu hodně trápí. Nerada si to připouští, ale i ona na tom pravděpodobně nese kus viny za to jak se chovala. Kdyby mohla vrátit čas, nikdy by mu nezpůsobovala takové problémy. Možná proto se mu teď snaží co nejvíc pomáhat, aby mu to vynahradila.

"Nevím co tak šílím, vždyť nejedu nakupovat poprvé, asi jsem se špatně vyspal," zamumlal si pro sebe, zatímco vzal do rukou peněženku a klíče od auta. Když otvíral dveře od garáže, slyšel ještě, jak se starší dvojčátka hádají, ale to naštěstí pro tuto chvíli není jeho starost. Vždyť Rose si s nimi poradí.

Sedl si za volant, peněženku odhodil na sedadlo spolujezdce a strčil klíčky do zapalování. Otočil a nic.

"Ale notak," zkoušel to znova a znova. Marně. Až při třetím pokusu si všiml blikající kontrolky značící nedostatek benzínu. Tiše zaklel a zhluboka se nadechl. Bude muset jít pěšky. Vzal si tedy z věšáku bundu, do kapsy strčil peněženku a vydal se do města.

Procházel ulicemi s rukama v kapsách a musel se pousmát. Je to tak dávno, co si jen tak vyšel na procházku ulicemi svého rodného města. Už dlouho neměl tu možnost. Samozřejmě chodí s malýma na procházky, jenže to se jen pořád strachuje, aby je nepřejelo auto nebo se neztratili. Občas mu chybí trocha svobody, nezávislosti a bezstarostnosti. Někdy si přeje být normální mladý dospělý, co chodí s kamarády každý večer do barů a nemusí vlastně skoro nic řešit.

Najednou byl rád, že zapomněl natankovat. Prospěje mu to. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Vyčistí si hlavu, přijde na jiné myšlenky a třeba pak dokáže zvládnout tu situaci doma. Život s šesti ženami je náročný, i když té nejmladší není ani rok. A Ernie-

"Lou?" Byl myšlenkami tak mimo, že si nevšiml, že ho nohy zavedli do parku. Ale co ho z toho transu dostalo, bylo jeho jméno. Přísahal by, že slyšel někoho zvolat své jméno. Ale nikoho před sebou neviděl. Že už by se z toho všeho zbláznil a měl halucinace?

"Lou? Jsi to ty?" Uslyšel znova. Snažil se zaostřit do dálky, ale nikdo nikde. Jen zpěv ptáků. A ten hlas byl přitom tak blízko. Až moc příjemný, hluboký, medový hlas. Jako by to byl jeho anděl strážný, který vidí jak se plahočí životem a chce ho osvobodit.

V tom ucítil něčí dlaň na svém rameni. Někdo je za ním. Teď už to dává smysl. V duchu se proklínal, že ho nenapadlo se otočit dřív. Když to udělal, nemohl uvěřit svým očím. Opravdu tam byl. Anděl. Teď už si byl stoprocentně jistý, že se zbláznil. Nemohl ze sebe vydat jedinou hlásku.Nemohl se ani pohnout. Byl jako paralyzovaný.

Anděl před ním se jedním slovem ani nedal popsat. Byl překrásný, přenádherný, předokonalý. To byla slova, která běhala Louimu v hlavě při pohledu na mladíka, který měl stále dlaň na jeho rameni. Ale to šlo úplně stranou. Louis se snažil vstřebat jeho krásu a do každého detailu si ho prohlédnout. Musel vypadat jako šílenec, ale to ho v tu chvíli vůbec nezajímalo.Prohlédl si ho od bot až po ramena a musel zaklonit hlavu, aby viděl jeho dechberoucí tvář. Jeho tmavě čokoládovým kudrlinkám chyběla jen svatozář. Jeho malinové rty přímo pobízeli k ochutnání. Ale jeho oči...ty byli nejzrádnější. Stačil jeden pohled a nebylo cesty zpět.

"Pardon, asi jsem se spletl. Moc se omlouvám, krásný den." Louis se zase probral ze svého rozjímání, když mu rameno ofoukl studený vítr, jak na něm neznámý již neměl svou velkou, jemnou, teplou dlaň. V tom mu došlo, co právě slyšel.

"Ne! To ne! Nespletl! Jsem Lou!" řekl možná až moc nadšeně. Vrazil si imaginární pohlavek. Takhle to podělat může opravdu jenom on.

"Tedy...Louis Tomlinson," opravil se s úsměvem. Ale to co přišlo potom vůbec nečekal. Kudrlinka se mu vrhl do náruče a křečovitě ho svíral.

"Lou, tak strašně jsi mi chyběl," šeptal mu do vlasů a Louis nevěděl jak se má zachovat.

"Omlouvám se, ale nevím kdo jste," zašeptal a v tom se od něj mladík se slzou v oku odtáhl.

"L-Lou...to jsem přece já. Harry."