On Our Own

32.

:(
Snad nevadí, že přidávám na večer..

Louis byl tak zaneprázdněný tím, jestli bude Fizzy v pořádku, že úplně zapomněl, že má přijet Rose. A proto byl více než překvapen, když se kolem něj při otevření dveří obmotaly dvě dívčí paže.

"Chyběl jsi mi, Lou," pošeptala a když se odtáhla, viděla zničený obličej svého bratra. Už už se chtěla zeptat co se děje, ale Louis ji přerušil.

"Jsem strašně unavený. Dorinka a Ernie spí v autě, až se vzbudí nějak je prosím zabav."

Louis ležel v posteli a zíral do stropu. Chtěl spát, oči se mu zavíraly únavou, ale přesto nemohl usnout. Hlavou mu pořád probíhalo to, co mu řekl ten doktor. Ví, že se musí sebrat pro své sourozence, ale ono to jaksi prostě nejde. Rose a Lottie ještě ani neví, že se něco děje. Neví, jak jim to řekne. Nejradši by se zavřel ve svém pokoji a pár dní nevycházel...ale nemůže být tak sobecký. 

Po půl hodině to své zkoušení-usnout vzdal a když vešel do obýváku, jeho sestry seděly na pohovce a dívaly se na pohádku. Miminka nikde, takže hádal, že stále spí v autě. Možná je správný čas, seznámit jeho nejstarší sestru s tím, co se stalo, nikdo je nebude rušit. Ale jakmile ho Rose uviděla, vyskočila ze svého místa, letěla do předsíně se obout a už vycházela ze dveří.

"Super, jsi vzhůru, takže můžu jít. Večer jsem doma, ahoj!"

Louis ani nestačil zaregistrovat, na jakou pohádku se dívají, a Rose už byla pryč. Takže o stavu jejich mladší sestry si nepromluví. Pořád je v tom sám. Taky by měl asi víc vyzvídat o tom jejím příteli. Jeho psychické stránce by moc nepomohlo, kdyby se dozvěděl, že chodí s nějakým motorkářem závislým na marihuaně. Doufá, že s někým takovým by si Rose nikdy nic nezačala, ale láska je slepá.

"Lou! Máme hlad!" Louis se podíval na hodiny a povzdechl si, už je čas oběda. Neměl sílu vkládat do toho nějaké větší úsilí a tak rozmrazil pizzu, kterou vyndal z mrazničky a miminkům uvařil kaši. Může se nominovat na nejhoršího bratra roku?

Ani mu nedošlo, že neudělal oběd pro sebe a když už si děti klidně hráli na zahradě, neměl už sílu jít dovnitř a další čas prostát u plotny. Sledoval dva páry dvojčátek. Holčičky běhaly po zahradě s plastovými koňmi a předstíraly, že létají, zatímco miminka ležela na dece obklopena plyšovými zvířátky a spokojeně si mezi sebou něco žvatlala. Ale Louis byl sám. Neměl nikoho. Nikoho, s kým by proháněl létající jednorožce. Nikoho, s kým by proležel celé odpoledne na dece a pozoroval mraky. Nikoho, za kým by utíkal z domu. Na světě není nikdo takový. Jedině..

Vytáhl z kapsy mobil a v očích mu zářilo světýlko naděje. Možná přece jen někdo takový existuje.

"Dovolali jste se do hlasové schránky Harryho Stylese. Pokud je to důležité, zanechte zprávu. Pokud je to smysluplné, zavolejte později. Pokud to není ani jedno z toho, nevolejte vůbec. Píp." I přesto, že se na něj hroutila krutá realita, musel se zasmát. Harry nahrál tuhle robotickou zprávu, soudě podle hlasu, hodně dávno.