On Our Own

27.

Původně to měl být "vánoční speciál"...tak...HAPPY NEW YEAR! :D

věnování: Jak jsem si všimla toho přidání do "reading listu" nebo jak se to jmenuje, tak mě to nakoplo k dokončení této zakleté kapitoly, kterou jsem měla rozepsanou od října.. :D

"Haló?" ťukal Louis na dveře pekárny, na nichž visel nápis: zavřeno. Už si myslel, že se nedočká, když v tom uviděl za sklem Harryho zápasícího s klíčky.

"Konečně ten správný! Ahoj Lou! Objal bych tě, ale..." poukázal na sebe a Louis si až teď všiml, že je celý od mouky. Neubránil se smíchu.

"Nesměj se a pojď!" vzal ho Harry za ruku a zatáhl dovnitř pekárny. Vedl ho dál, až došli do místnosti s pecí.

"Nádherně to tady voní, jako vždy," rozhlížel se Modroočko s úžasem a hledal zdroj té nádherné vůně. Harry mezitím zmizel a vrátil se s dvěma zástěrama. Podal jednu Louimu a tu druhou si uvázal kolem pasu. Odskočil si ještě umýt ruce a čekal, že ho Louis bude následovat, ale tak se nestalo.

"Ehm, Lou? Mám ti jí uvázat?" zeptal se, když viděl, že se k tomu menší z chlapců neměl. Ten jen zčervenal a už si vázal za zády mašličku.

"Asi úplně nechápu, co tu budeme dělat." Nad tou poznámkou se Harry jen pousmál.

"Co myslíš, že budeme v pekárně dělat?" smál se, zatímco odkrýval nakynuté těsto.

"Budeme péct koláčky," zvolal Harry nadšeně, ale Louis mu jeho nadšení neopětoval.

"Nevím, jestli je to úplně dobrý nápad.."

"Samozřejmě, že je! Vem si kousek těsta a sleduj."

Louis se opravdu snažil pozorně sledovat, ale Harry v tom měl již nějakou praxi a tak byl během minuty z nevzhledně vyhlížející hroudy těsta, trocha tvarohu a půlky mandle chutně vypadající koláč. Zatímco jeho hrouda...byla pořád jen hrouda.

"Co kdybych se tu posadil a díval se, jak pracuješ?" navrhl Louis, protože to stejně bylo to, co posledních pět minut dělal, aniž by si toho Harry všiml. Kudrlinka vzhlédl od své práce a když viděl, že Modroočko jen sedí na pultě a houpe nohama, vzal z pytle hrst mouky a jeho společník byl rázem celý bílý.

"Pojď sem, pomůžu ti," pobídl ho na znamení míru, aby se vyvaroval moučné válce. Louis chvíli váhal, jestli by nebylo jednodušší přece jen tu mouku na Harryho hodit, ale srdce rozhodlo, že se ke Kudrlinkovi blížil, až byli velmi velmi blízko. A aby toho nebylo málo, Harry vzal jeho menší ruce do těch svých a začal mu  pomáhat s koláčema. Co ale nevěděl bylo, že než by Louimu pomohl, spíš to celé zamotal. Ty jeho velké a přesto jemné ruce, dlouhé kaštanové vlasy které Modroočka šimraly na krku, jeho tělo vysílající příjemné teplo uzavírajíc je v jakési bublině plné pozitivní energie, kterou Louis nechtěl nikdy opustit.

Najednou však teplo vystřídal chlad a Louis si všiml, že koláčů je plný stůl a žádného těsta nazbyt. Ta chvíle trvala v jeho mysli tak krátce, ale v realitě to musela být dobrá půlhodinka minimálně. Chtěl to zažít znova, chtěl být znovu v Harryho příjemném objetí, kde se cítí v bezpečí a...doma.

Zatímco se koláče pekly, chlapci spolu vedli jistou konverzaci, ale Louis byl většinu času hlavou v oblacích a tak to byl spíš Kudrlinkův monolog. Když se Louis snesl zpátky na zem, Harry vytahoval jejich veledílo z trouby, naskládal je do krabice a Louis už už čekal objetí na rozloučenou, ale Harry mu místo toho vložil krabici a do náručí a řekl:

"Utíkej rychle domů, ať ti ty koláče nevychladnou. Nejlepší jsou za tepla," mrkl na něj a Modroočkovi nezbývalo nic jiného než poděkovat a rozloučit se. Když se za ním zavřeli dveře pekárny, povzdechl si a pomyslel: V tvém objetí jsem se cítil doma...i když to bylo jen malou chvíli. A udělám všechno proto, abych ten pocit zažil znovu.