On Our Own

21.

Tak máme PPP (Poslední Příjemné Pondělí) a s ním OOO (On Our Own :D) 

"Lottie? Kde je Rose?" procházel Louis dům a hledal svou nejstarší sestru. Byl večer před vydáváním vysvědčení a nikdo neměl nic slavnostního na sebe. Všechno bylo v prádle. Ale to má na starosti Rose, která zase někde trajdá.

"Ještě nepřišla," pokrčila Lottie rameny a znovu se soustředila na pohádku, na kterou se spolu s Phoebe a Daisy dívala. Louis si povzdechl a vydal se do prádelny. Otevřel dveře a musel je znovu zavřít, protože jinak by ho mohlo klepnout. Hory prádla napravo, hory prádla nalevo a u stěny přístroje, které on neměl ani páru na co jsou a jak se používají. Podíval se na hodinky, kde se malá ručička pomalu ale jistě blížila k osmičce. Nevěděl, kdy se Rose vrátí, tak musel zatnou zuby a začít. No jo, ale jak. Možná by stačilo, když jim opere nějaké šaty na zítřek a zbytek potom udělá Rose! Zdá se to jako nejlepší nápad.

Začal se tedy probírat hromadami a hledat nějaké šaty. Když obě dvě probral, už mu chyběly jen ty pro Fizzy, když v tom si vzpomněl, že nahoře v koupelně je ještě koš plný špinavého prádla! Utíkal pro něj, přitom zkontroloval nejmladší v postýlce a vrátil se zpátky do prádelny. Vysypal ho a začal přebírat kousek po kousku a nehodící se házet na tvořící se horu oblečení. Zrovna držel v ruce své kalhoty, když z nich vypadl nějaký papírek. Strčil si ho do kapsy s tím, že se na něj později podívá a pokračoval v práci. Když našel šaty i pro Fizzy, hodil je spolu s ostatními do pračky, nasypal tam prací prášek a zapnul ji. Spokojeně si promnul ruce a byl na sebe hrdý, že to tak zvládl, ale jakmile uviděl tu spoušť co po sobě zanechal, napadlo ho, jestli to náhodou nebylo víc škody než užitku. No co, šaty budou a to je hlavní.

Když přišel do obýváku, v televizi zrovna běžely titulky.

"Usnuly," ukázala Lottie na dvojčátka, "Mám je vzbudit?"

"Přenesu je do postele. A ty už taky utíkej spát a pořádně se vyspi. Zítra začínají prázdniny! Bude to skvělý den!"

"Bude. Dobrou Lou!"

"Dobrou Lottie!" musel se usmát. Je rád, že ji přešla ta pubertální fáze, kdy se s ním jen hádala a utíkala z domu. Teď ho ale naopak trápí Rose. Sice už má šestnáct, ale nikdy mu neřekne kam jde. Prostě se jen vypaří. A pak je tady samozřejmě Fizzy. Vždycky byla tichá a samotářská, ale tohle už mu přijde moc. Achjo. Úsměv už mu mizel z tváře, když tu uviděl dvojčátka, jak spokojeně oddychují na pohovce a to mu opět roztáhlo koutky. Vzal jednu po druhé do náruče, uložil je do postýlky, přikryl peřinou až pod bradu a políbil do vlásků. Když šel kolem pokoje Fizzy a Lottie, nakoukl dovnitř a spokojeně se usmál, když viděl, že obě spí. Takže teď už chybí jen Rose. Začíná o ni mít trochu strach, bude půl desáté.

Uvařil si čaj, sedl si do obýváku na křeslo s výhledem na nástěnné hodiny. Místo toho aby si užíval teplého čaje - což je pro něj velká vzácnost - srdce zrychlovalo údery s každou uběhlou minutou. Zrovna dopíjel poslední doušek, když klaply dveře a slyšel tiché plížení po schodech.

"Dobrý večer, mladá dámo," řekl trochu hlasitěji a plížení ustalo.

"Jsem v kuchyni," zvedl se, aby tam odnesl hrnek a čekal, až Rose přijde.

"Promiň," špitla tiše.

"Kde jsi byla?"

"No tak Lou, nemusíš přece vědět o každém mém kroku."

"Jídlo máš v ledničce, já jdu spát," snažil se znít uraženě, ale ve skutečnosti byl jen stále trochu vyděšený a smutný. Smutný, protože mu jeho sestra nedůvěřuje. Už dávno nejsou malí a ona mu neříká všechno jako tehdy. Tenkrát mu to přišlo otravné, jak za ním běhala s každou kravinou. Co by za to teď dal.

Ležel v posteli a už téměř spal, když v tom si vzpomněl, že vlastně dal do pračky to prádlo. To je teď už jedno, on si toho ráno někdo všimne.

A samozřejmě, že všiml.

"Loui Williame Tomlinsone! To si ze mě snad děláš srandu!" rozeznělo se domem v šest ráno. Následováno dvojitým dětským pláčem. Krásné to probuzení. Louis vzal do jedné ruky Doris, do druhé Ernieho a vydal se ke zdroji budíčku. Téměř ihned našel naštvanou Rose. Div se jí nekouřilo z uší.

"Co to má znamenat?" zakřičela a miminka se znova rozbrečela.

"Víš jak dlouho jsem je utěšoval? Co se děje?" kráčel s nimi směr kuchyň, aby jim uvařil mléko a sobě čaj, i když ho pravděpodobně zase nestihne vypít teplý. Rose ho ale nenásledovala, jak čekal že bude. Vrátila se, až když vřela voda v rychlovarné konvici. Ale nic neříkala, tak Louis vytáhl sobě hrnek a malým flaštičky a začal odměřovat Sunar.

"Podívej se na mě!" řekla Rose patřičně nahlas. Louis se tak lekl, že se prášek, co měl připravený v odměrce, rozsypal všude kolem.

"Super," zamumlal polohlasně a začal si oprašovat oblečení. Když ale vzhlédl, došlo mu, kvůli čemu Rose tak šílí. Držela šaty, které Louis včera dal do pračky. Kdyby to však nebylo za téhle situace, možná by ani nepoznal, že jsou to ty stejné. Z dříve tmavě modrých, mentolových, sněhobílých a dvou růžových šatů bylo 5 fialovo-vybledle-divně-neidentifikovatelně-barevných. 

"Snad mi nechceš říct, že to jsou naše nejlepší šaty."

"J-já...chtěl jsem je vyprat, abyste měly jít v čem pro vysvědčení," bránil se, ale marně.

"Tak to děkuju za péči! Už se vidím, jak v tomto vylezu z baráku! A holky dvakrát tak!" zmuchlala je všechny dohromady, hodila je po něm a odsupěla do svého pokoje.

"Kdybys byla doma, nic z toho by se nemuselo stát," zakřičel na ni naštvaně, ale přitom se mu chtělo brečet. Co se stalo, že se jejich cesty rozcházejí? Vždy si tak perfektně rozuměli, stáli při sobě, ať se dělo co se dělo, když byl Louis na vysoké pořád si psali. Byl její velký brácha a ona jeho malá sestřička. Udělal by pro ni všechno a ona pro něj. Když byla malinká a hráli si na písku, pekla mu dorty. A když byli v parku, nosila mu náruče květin. A on ji za oplátku ochraňoval před ostatními dětmi na hřišti. To víte, malé děti umí být nebezpečné. Vždy se přišla svěřit, když ji něco trápilo. Ani maminka ani tatínek o ní nevěděli tolik co on. Ale poslední dobou Louis neví vůbec nic. Neví ani jak chodí oblečená, protože zmizí ráno z domu dřív, než on stihne vypravit všechny děti! A když se vrátí domů, nikomu nic neřekne, zavře se v pokoji, vyjde z něj až skoro večer a aniž by někomu něco řekla, jde bůhvíkam ven. Možný jí Louis křivdí, choval se ještě hůř když byl v jejím věku. Ale ona není on. A nikdy nebyla. Vždy byla přesný opak.

"Mně se líbí," špitla Fizzy. Louis se jí lekl, neslyšel ji přicházet a ani nevěděl o čem mluví. Až když uviděl, jak svírá své původně sněhobílé, dnes naprosto zničené, šaty.

"Můžu si je vzít do školy?" podívala se na něj svýma velkýma očima a on se nezmohl na slovo, jak čistou duši jeho sestřička měla, tak ji objal a pevně ji držel. Měl co dělat, aby se nerozbrečel.

Poslední dobou všechno šlapalo tak dobře. Možná se osudu zdálo, že to má Louis až moc lehké, tak mu to zase o něco ztížil.

A to měl být poslední den školy/první den prázdnin skvělý den plný smíchu a radosti! Zatím je to hotová katastrofa. Frustrovaně si strčil ruky do kapes, když v tom...něco nahmatal. Papírek. No jistě! Ten papírek, co našel ve svých kalhotech! Rychle ho otevřel, jako by na něm snad záviselo jeho duševní zdraví a taky možná že ano, protože na papírku bylo telefonní číslo a v pravém horním rohu úhledně napsáno HARRY S.