On Our Own

6.

Doufám, že jste přežili první školní den (já osobně jsem se nemohla dočkat od prvního dne prázdnin :D) a pokud vaše nálada po něm není zrovna dvakrát duhová, snad do ní šestý díl OOO vnese aspoň trochu barvy ^·^

Holky se staršího bratra - který po telefonátu nevypadal zrovna nadšeně - na nic neptali a jen se s ním snažili udržet krok. Když už stáli před hlavním vchodem, Louis se ke svým sourozencům otočil.

"Jsme ve škole a některé děti se ještě a učí a my je nesmíme rušit, takže musíme být moc potichoučku, dobře?" S Erniem a Dorinkou to bude asi těžší, ale nejhlučnější stejně bývají Phoebe a Daisy, takže bylo hlavní, aby ony rozuměli situaci.

Louis tuhle školu navštěvoval, takže moc dobře věděl, kde se nachází ředitelna. Nejen ze svých vlastních zkušeností. Zaťukal na dveře a čekal. Až se ozvalo tlumené 'Dále', všichni vstoupili.

"Dobrý den, já jsem Louis Tomlinson, bratr tady Charlotte."

"Ale to já přece vím, nemysli si, že si tě nepamatuju. Není to tak dávno, co jsi mně tady pravidelně navštěvoval," zasmál se ředitel Digger. Dříve se opravdu neměli zrovna dvakrát v lásce, ale na stužkovacím večírku, kde nutno říct ani jeden z nich nebyl dlouho střízlivý, jako by na vše zapomněli a hodně se spolu nasmáli. Proto taky to tykání.

"Jsem Lottie, nejsem Charlotte," ozvala se naštvaně, zabořila se hlouběji do křesla v kterém seděla, založila si ruce na prsou a nervózně si podupávala nohou. Zřejmě prodělávala absťák bez telefonu a internetu.

"Řeknu ti co jsi! V průšvihu, mladá dámo," pokáral ji Louis a poté, když Ernie začal mírně popotahovat a musel ho utišit dudlíkem, se rozhodl je všechny představit. Stejně to vypadalo, že nikdo jiný nic říct nechce a odmítal tam jen tupě stát v tichu. Zažil si to za ty roky už dost.

"Tohle jsou naši sourozenci. Musel jsem je vzít s sebou. Ti v kočárku jsou nejmladší - Doris a Ernest, tady ty dvě princezny se jmenují Phoebe a Daisy a tohle je Fizzy," představil je jejich nejstarší bratr a ředitel si je s údivem prohlížel, jako by nikdy neviděl tolik dětí pohromadě. Což byl paradox, protože byl ředitelem střední školy a na mnoha školních akcích viděl na jednom místě dětí stovky.

"Takže i s Lottie je vás sedm? Neuvěřitelné. Jak to vaši rodiče vůbec mohou zvládnout?"

"Vlastně je nás osm, máme ještě jednu sestru. Taky sem chodí. Na tuhle školu," upřesnil Louis a zároveň taky obešel elegantně otázku o rodičích. Vlastně si jí možná ani sám nevšiml, jak se hnal opravit počet svých sourozenců. Pan Digger usilovně přemýšlel, zda opravdu ještě někdo s příjmením Tomlinson jeho školu navštěvuje. Přemýšlel intenzivně, šlo to na něm vidět. Když v tom, jako by se mu nad hlavou rozsvítila malá žárovička, což samozřejmě technicky možné nebylo, ale zkuste si to představit.

"Rosette? Rosette Tomlinson je opravdu vaše sestra?" zeptal se udiveně.

"Ano. Tedy neříkáme jí Rosette, ale ano, naše sestra to rozhodně je. Nechápu proč se tak divíte."

"Protože je to snad nejvzornější a nejvzdělanější studentka na téhle škole a řekněme na rovinu, že ty jsi byl za času svého studia úplně jiný. Tvoje kanadské žertíky...neměly chybu," začal se ředitel smát na celou kancelář a Louis se s radostí přidal. Vzpomínal na své středoškolské období a na všechno, co nejen svým učitelům prováděl. Párkrát se stala terčem jeho žertu třeba uklízečka nebo kuchařka, dokonce i pan inspektor! Ale to jsou historky samy o sobě. Najednou mu ale úsměv z tváře hned zmizel a snad možná mu i přejel mráz po zádech, když si vzpomněl, co ho po maturitě a následně na vysoké škole donutilo k vzornosti a učení.

"Vy mu tykáte?" vstoupila najednou do místnosti žena. Celá v růžovém. Jenže její otázka zůstala nezodpovězena a v ředitelně nastalo trapné ticho. Vyrušil ho až smích Phoebe a Daisy, které se dívaly z okna na školní hřiště, na kterém právě nějací kluci hráli fotbal. Nebo se o to aspoň snažili.

"Jsem zástupkyně ředitele a ráda bych vás upozornila na to, čeho se vaše sestra dopustila, když se k tomu pan ředitel očividně nemá," pronesla růžová dáma. Vypadala velmi příjemně, zcela ironicky řečeno.

"Sice jsme chtěli mluvit s jejími rodiči, ale tady slečna chtěla mít očividně menší problémy a tak zavolala vás. Pokud jste ovšem plnoletý, máte právo vyřídit tohle - jako její bratr - i vy," pokračovala dál ve svém proslovu, když se nikdo jiný k ničemu neměl.

"Ale naši rodiče-"

"Je to nevychovaná mladá dáma," přerušila Louiho paní zástupkyně a dál si mlela to svoje.

"Pan profesor Ross mě upozornil na to, že tady slečna Tomlinson ve vyučovací hodině v době jeho chvilkové nepřítomnosti fyzicky napadla svého spolužáka Lucase-"

"Říkal o mamce, že je děvka! Zasloužil si to!" skočila tentokrát Lottie do řeči jí.

"Že prý mít osm dětí není normální, obzvlášť když ti nejmladší by mohli být děti toho nejstaršího. Že je to proti přírodě. Nakonec řekl, že by bylo pro všechny nejlepší, kdyby umř-" Louis ihned vycítil, co jeho sestra chtěla říct, nejen díky slzám, které jí nekontrolovaně vytryskly z očí a tak ji pevně objal. Ani si nevšimli, že pan ředitel již před chvílí odvedl jejich sourozence někam do vedlejší místnosti a zůstal tam s nimi.

"Jako trest pro Charlotte bych navrhovala-" pokračovala dál nepříjemná růžová paní, jako by snad neviděla, co se děje přímo před jejíma očima.

"Jste slepá, hluchá, blbá nebo všechno dohromady?!" řekl Louis...ovšem jen ve své vlastní hlavě, jak mu později došlo a musel říct i něco nahlas. Něco normálnějšího.

"Neslyšela jste to snad? Ten kluk nadával na účet naší maminky. Lottie ji jenom bránila!"

"To ale jí nedává oprávnění bouchnout ho pěstí!"

"Přál ženě kterou ani neznal něco tak hnusného jako je smrt!"

"Neberte to tak černě pane Tomlinsone."

"Jenže naše maminka je mrtvá."