On Our Own

53.

Nevím jaký zázrak se stal, asi padala hvězda, ale odblokovali nám wattpad!

Tak to oslavme jak jinak, než novou kapitolou 3:D

ENJOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOY

Rose s Lottie zavedly dvojčátka do školky, protože holčičky stále odmítaly jakýkoliv kontakt s jejich nejstarším bratrem. Denodenně mu opakovaly, že je "Kudlinka" lepší, že umí líp vařit, hraje si s nimi a nekřičí na ně. Louimu trhalo srdce slyšet takové věci. Ale někde hluboko uvnitř věděl, že to tak děvčátka nemyslí. Jen chtějí dosáhnout svého a jsou schopné jít přes mrtvoly.

Louis tak měl víc času na menší dvojčátka. Nejprve si vzal s postýlky Ernieho, protože Dorinka ještě spala, a rozhodl se, že ho vykoupe. Nachystal si vaničku, dal si záležet na teplotě vody a opatrně chlapečka vysléknul z pyžamka. Ernie se spokojeně usmíval, z nějakého důvodu miloval koupele, a Louis ihned dostal lepší náladu. Zároveň si všímal, jak moc mu bráška vyrostl. Už to není jen brečící miminko, už žvatlá a chodí po čtyřech, což Louis zjistil, když se otočil, aby vyhodil špinavou plenku a když se otočil zpátky, Ernie byl napůl cesty pryč z obýváku. 

Drapl nahaté batole a ještě jednou zkontroloval teplotu vody, než tam svého bratříčka posadil. Chlapeček začal radostně plácat vodu až nebyl mokrý jen on, ale i Louis. Oba se ale nasmáli, hlavně když Louis předstíral, že gumová kačenka je létací ponorka. 

Najednou ale jejich smích přerušila rána a hlasitý pláč. Louis popadl Ernieho do náručí, nehledíce na odkapávající vodu a běžel za zdrojem pláče. Když vběhl do svého pokoje, kde měla dvojčátka postýlku, krev mu ztuhla v žilách. Holčička ležela na zemi a srceryvně plakala. Louis se ji snažil zvednout, ale její pláč ještě zintenzivěl a Louis si všiml, že mu také vytryskly slzy. Co bude dělat? Nemůže s ní do nemocnice! Když mu tam naposled jednu sestřičku odvezli, už ji nepřivezli zpátky.

Cítil, jak se mu začíná hůře dýchat. Ruce se mu třepaly, když sahal pro mobil a vytáčel číslo Rose. Ta ale měla vypnutý mobil, protože byla ve škole a stejně tak Lottie. Snažil se dokoncce dovolat i Dee, ale ta si změnila číslo a Louis byl bezradný. Chtěl si vyrvat vlasy z hlavy, jak byl frustrovaný. Přes slzy už neviděl a naslepo se snažil bezvýsledně utěšit drobounkou holčičku.

Zoufalé situace si žádají zoufalé činy a Louis ani neví jak se to stalo, ale o čtvrt hodiny později se dveře od jeho pokoje otevřeli.

"Lou?" Modroočko ale neměl sílu se za hlasem ani otočit, seděl na zemi vedle dvojčátek a brečel.

"Harry.." pípnul, když si Kudrlinka klekl vedle něj. Neví, čím to bylo, ale začal brečet ještě více, jeho vyhublé tělo se nadzvedávalo pod mohutnými vzlyky a Harry to nevydržel a přitáhnul si ho do náručí. Louis zabořil hlavu do jeho hrudi a pevně ho objal, snad aby nezmizel. Kudrlinka mu šeptal slůvka uklidnění a hrál si s jeho vlasy, protože věděl, že to ho zaručeně uklidní.

"Už je to v pořádku, Broučku."

"N-není. Dorinka...ona...v-vypadla z postýlky...j-já....j-já jsem nevěděl, že už jsou tak velcí...j-já jsem myslel, že ta zábrana bude stačit, aby se nepřekulili a nespadli, protože jsou ještě malincí, ale oni už nejsou, Ernie už chodí po čtyřech a já jsem ho koupal a myslel jsem, že Dorinka spí a ona se asi probudila a pak jsem slyšel ránu a já jsem nevěděl, že by něco takového kdy zkusila a celou dobu brečí a já ji nemám jak utěši-"

"Lou-"

"-t ale já s ní nemůžu jet do nemocnice! Nemám auto a navíc by ji už nevrátili. Nevrátili mi Fizzy. Odvezli ji a nepřivezli zpět! Je pryč! A je to moje vina! A já jsem říkal, že jim všem ublížím, vidíš? Vidíš?! Neměli mě pouštět, měli si mě tam nechat, jsem nebezpečný pro okol-"¨

"Lou," zopakoval klidným hlasem Harry, vzal Modroočkovu tvář do dlaní a daroval mu pusinku na čelo. Svůj účel to splnilo, Louis přestal žvatlat nemysly, ale z pravého oka mu ukápla jedna jediná slza. Skoro to vypadalo, jako by chtěl něco říct, ale to už Harry opatrně vzal Dorinku do náručí a začal s ní kolébat ze strany na stranu, zpívajíc jemným hlasem Modroočkovi neznámou píseň. Ale co ho překvapilo víc bylo, že holčička se utišila a začala se usmívat.

Louis se opřel o postel, schulil se do klubíčka, objal svá kolena a se slzou v oku pozoroval Harryho, jak andělským hlasem ukliďnuje jeho sestřičku. Měl by to být on, kdo ví jak ji uklidnit, ale viditelně selhal v roli staršího bratra.

"Jen se lekla, nic jí není. Naštěstí to není taková výška a ten koberec zmírnil dopad," usmál se Harry, když vrátil dvojčátka do postýlky. Bude se muset pořídit jiná, vyšší, ze které batolata nebudou moct vyšplhat. 

"Jak víš, že jí nic není?" zeptal se Louis nedůvěřivě, stále ze své klubíčkové pozice.

"Nemrvila by se teď tak, kdyby měla například něco zlomeného. Ale můžu ji projistotu vzít do nemocnice, kdyby-"

"NE!!"

"Dobře. Ale moje sestra je doktorka, možná by se na ni alespoň ona mohla podívat? Zítra zrovna přijede na návštěvu." Louis jen přikývl a Harry nervózně přešlápl uprostřed místnosti. Asi nejvyšší čas jít. Podíval se ještě naposledy na Modroočka, ale ten stál u postýlky, hladíc hlavičku své sestřičky. Kudrlinka si smutně povzdechl a vyšel z pokoje. Pořád doufal, že na něj Louis zavolá, ale nic. Prošel předsíní, obul si boty a když už stál venku před domem a chystal se zavřít dveře, přerušil ho slabý hlásek.

"Ty odcházíš?"

"Myslel jsem, že chceš abych odešel. Minule jsi mi to dal dost jasně najevo."

"Zůstaň prosím," špitl Louis a Harrymu poskočilo srdíčko radostí, "bojím se s nimi zůstat sám."