On Our Own

44.

Zdravím všechny, kdo přežili jak Back To You, tak konec minulého dílu...

...takže vlastně mluvím do prázdna :D

P.S. Jste šílen...ě skvělí!!! Takovou reakci na minulý díl jsem si ani ve snu nepředstavovala!
+potvrdilo se, že náš fandom je lepší než FBI, protože jste věděli, co se stane, než se to stalo :D

Děkuju moc všem, obzvlášť komentáře mě moooooooooooooooooc potěšili ♡♡♡

No nic, nebudu vás dál zdržovat :D
 Tak vzhůru na další díl, který je klidem po bouři nebo klidem před bouří? 3:D

Té noci se ale emocionální bariéra prolomila. Louis ležel v posteli a slzy mu nepřestávaly téct po tvářích. Cítil, jak mu praská srdce. Ruce měl celé červené, jak se snažil štípnutím dokázat, že se mu to celé jen zdá.

Nemohl si připustit, že Harry celou dobu jen předstíral, že k němu něco cítí. A on mu na to skočil! Zamiloval se do něj! Co ale bolí nejvíc je, že si hrál nejen s jeho city, ale taky s city jeho sestřičky. Nevěděl, jak na tom Rose je, protože byl zavřený ve svém pokoji a ani nevěděl, jestli to v tuto chvíli vědět chce. 

Lottie se s otráveným výrazem vyploužila ze svého pokoje, když slyšela jak se domem rozléhá dětský pláč. Co ji ale udivilo bylo to, že dvojčátka byla v obývacím pokoji úplně sama. Ta menší se nespokojeně kroutila v kočárku a ta větší se přetahovala o panenku - proto ten pláč. 

Rozhlédla se kolem a nějak to nechápala. Je pravda, že měla celou dobu sluchátka v uších, ale že by už bylo po té slavnostní večeři? Kde jsou Louis a Rose? Ten kluk vůbec nepřišel? Proč je na stole studená pizza? Tolik otázek a nikdo, kdo by je mohl zodpovědět. I když...

"Daisy? Kde je Louis a Rose?" Holčička jen pokrčila ramínkama a dál se snažila svému dvojčeti vyrvat z rukou její nejoblíbenější panenku. Lottie si povzdechla, teda ne, že by čekala nějakou pořádnou odpověď, a poté, co uhoupala miminka k spánku, se vydala hledat své sourozen:Dce. 

Rose seděla tiše u okna ve svém pokoji a dívala se na zahradu. Tak moc by si teď přála mít nějakou kamarádku, u které by se mohla vypovídat. Dříve to byla Danielle, která se bohužel odstěhovala do Ameriky a potom Harry. Teda ne, že by Harry byl kamarádka...když tak nad tím přemýšlí, co vlastně byl? Co vlastně byli oni? Nikdy si neřekli, že spolu chodí, že jsou přítel a přítelkyně...

"Rose?" špitla Lottie tiše od dveří, aby se ujistila, že její starší sestra naživu. Vypadala totiž spíše jako vosková figurína a ne opravdový člověk. Teda jediné, co na ní připomínalo voskovou figurínu bylo to, že se nehýbala což... V tu chvíli se Rose prudce zvedla a Lottie nadskočila leknutím. Nedivte se. Pár minut si ji představovala jako figurínu z vosku a taky byste se lekly, kdyby se něco takového pohnulo. 

Co ale Lottie udivilo nejvíc bylo, že Rose vyletěla z pokoje ke vchodovým dveřím a zmizela do ulic jejich městečka. Že by šla hledat, kde se zapomněl ten kluk co měl přijít? Nebo šla do obchodu? Projít se do parku? Adoptovat štěně z útulku? Dobře, to poslední bylo spíše přání Lottie, protože za pár dní má narozeniny a byl by to ten nejlepší dárek! Možná se to posnaží nějak nenápadně naznačit svému bratrovi. Když už o něm je řeč, její další kroky zamířily k jeho pokoji. 

"Lou?" Dveře byli zamčené a to bylo všechno, co mohla v tu chvíli Lottie zkonstatovat, protože z obýváku se začal ozývat pláč.

"My máme hlad!" křičela Phoebe a Lottie si povzdechla. Zdá se, že večerní krmení zvěře je dnes na ní. Snad je ta pizza na stole pořád dobrá.

Ráno bylo neobvykle hlučné. A to je v Tomlinsonovic domě silné říct. Důvodem byli Ernie a Dorinka, které Lottie sice předělala na noc do postýlky, ale do té cestovní v obýváku a spolu.

První, koho ten křik probudil, byl Louis. Ne, že by toho tu noc naspal hodně, ale o půl šesté ráno, kdy se maličcí rozhodli soupeřit o to, čí hlas je silnější, zrovna spal. Promnul si ospalé oči a unaveně se přikymácel do obýváku. Jeho pohled okamžitě padl na cestovní postýlku. Sklonil se k ní, pohladil obě miminka po vláskách a zašeptal:

"Omlouvám se."

Sotva je popřebaloval, nakrmil a utěšil, a po schodech už se hnal další pár nožiček.

"Lou! Doblé láno!"

"Kde jsi byl večel? Ta pizza byla moc doblá." Louis se jen smutně pousmál a doufal, že dvojčátka ten smutek v jeho očích nepoznají a nebudou se dál vyptávat. To jim jde totiž moc dobře.

Nachystal jim snídani a ze zvyku šel ke vchodovým dveřím, aby se vydal na svou ranní procházku. Všechno mu došlo, až dveře otevřel. Zarazil se a chtěl je zavřít a vrátit se zpátky, ale zastavila ho Daisy, která ho celou dobu sledovala.

"Nezavílej, je tam kytička!" Louis chvíli nechápal, co jeho sestřička myslí, ale pochopil, když se podíval dolů. Na rohožce opravdu ležela kytice nějakého fialového kvítí, které Louis jako chlap pochopitelně nedokázal identifikovat. Sebral ji a přinesl do kuchyně, kde ji položil na stůl.

"Jé! Ta je klásná!" rozplývala se Phoebe a málem rozlila svůj hrníček čaje, jak se snažila si ke květině přivonět.

"Co je to za kytičku, Lou?" zajímala se Daisy. Louis zrovna vytahoval krabici džusu, protože Daisy na rozdíl od Phoebe preferuje k snídani studený nápoj.

"Hyacint. Fialový hyacint," řekl dívčí hlas a Louis se tak lekl, že mu krabice vypadla z rukou a její obsah se rozléval po podlaze. Když se vracel do kuchyně, nevšiml si, že tam není s dvojčátky sám. Na druhé straně stolu seděla Rose a v ohledu na včerejší události, vypadala až moc v pořádku.

"Pro tebe?" zeptal se jí Louis a ona jen zakroutila hlavou.

"Od tebe?" Znovu záporná odpověď. Louis už je chtěl jít dát do vázy, když si všiml malinkého papírku, který byl připevněn k jednomu ze stonků.

Něco se v něm opět probudilo a aniž by o tom přemýšlel, květiny skončily v koši.

"Ne! Ploč? Ty kytičky byly tak klásné!" protestovala dvojčátka, ale Louis dělal, že je neslyší.

Omlouvám se

 Harry xxx