On Our Own

47.

Zdravím z krásného Edinburku!

Ironicky nový díl píšu zrovna když máme poprvé domácí úkol :D

Enjoooooooooy! ❤

Narozdíl od sester, které se museli 'vzpamatovat' poněkud rychle kvůli začínající škole, Louis jako by to vzdal.  Rose na něj byla den ze dne naštvanější. Musela uklízet, vařit, starat se o dvojčátka a jediné štěstí bylo, že Lottie se vzpamatovala a nedělala problémy. Narozdíl od jejich bratra, jehož chování ji nesmírně vytáčelo. Ale vyřvat se mohla jen do dveří, které byli stejně věčně zavřené.

"Víš co jsi? Jsi neuvěřitelný sobec! Co si jako myslíš? Že nás to nebolí? Že nebrečíme každý večer do polštáře?" Žádná odpověď, nic nového.

"Sobče!" zakřičela ještě jednou, ale to netušila, že tentokrát ji Louis moc dobře poslouchá. Seděl opřený o dveře a v ruce křečovitě svíral Lisu. Plyšovou kočičku, která patřila Fizzy. Chtělo se mu brečet, ale byl příliš dehydratovaný. Nejí a pije jen když si vzpomene, což je téměř nikdy. Cítí se slabý fyzicky, přesně jako se cítil slabý psychicky, když sedával u nemocničního lůžka svojí sestřičky a nemohl nic dělat. Potřeboval cítit tu bolest, tu slabost, ten hlad a točení hlavy. Potřeboval cítit cokoliv jiného, než vzpomínky na Fizzy. A rodiče. A prarodiče.

A Harryho.

Slyšel, co Rose říká. Slyšel to každý den. Ale neměl sílu. Neměl sílu zvednout se a fungovat. Ruce se mu třepali, nohy podlamovali a hlava točila.

Jenže přišel první školní den. Den, pro děti ne úplně šťastný. Ale v případě našich "dětí" to nebylo z důvodu konce prázdnin. Na tom jaký den byl vlastně ani nezáleželo. Poslední dobou nebyl šťastný žádný z nich.

"Lou-Lou?" Rose tentokrát vyslala klepat Phoebe a Daisy. Tak snad její taktika obměkčení vyjde.

"Pojď dolů. Plosím." Dvojčátka už se chtěla sklesle vrátil dolů s nepořízenou, když v tom klika cvakla a dveře se začali pomalu otevírat. Ale Louis co otevřel, nevypadal jako jejich Louis. Obličej bledý, oči rudé od pláče, kruhy pod očima větší než kruhy v obilí, tváře zarostlé, lícní kosti viditelné, vlasy nemyté a nečesané. Popravdě, holčičky se ho prvně trochu lekly. Vypadal jako duch.

"L-Lola žíká, že máš jít hned d-dolů," vykoktala ze sebe vystrašená Daisy a Phoebe jen přikývla.

Chvíli to vypadalo, že se opět zavře ve svém pokoji, proto Rose mírně překvapilo, když viděla jak schází ze schodů. Ale jakmile se mu podívala do tváře,

"Vypadáš hrozně."

"Tobě taky dobré ráno," řekl sarkasticky. Jeho hlas tichý a chraplavý.

"Tak jo, miminka spinkají v cestovní postýlce v obýváku, my jdeme! Ahoj!" zavolala Rose od dveří.

"Jdete? Kam? Rose? Rose?! Nenechávej mě tady s nima samotného! Ublížím jim! Rose!!" Ale už bylo pozdě. Dveře klaply a on zůstal sám. Sám s dvěma malými křehkými miminky.

Co bude dělat?! Ruce se mu roztřásly  ještě více, pokud to bylo možné, a bolest hlavy se stávala nesnesitelnou. A právě v tuto chvíli uslyšel, že se dvojčátka probudila, což jeho stavu moc nepomohlo.

Opatrně se přiblížil k postýlce, kde Ernie s Dorinkou radostně žvatlali. Jenže mezi těmi nesmysly bylo jedno slovo dobře rozpoznatelné. Slovo, které Modroočkovi zastavilo krev v žilách. 

"Tata."