On Our Own

50.

Půl-stá kapitola :O 

Nemám slov.

"Lou?" Dívka vešla do nemocničního pokoje a jakmile ji její bratr uviděl, vyskočil z postele a běžel k ní.

"Rosie! Rosie! Jste v pořádku? Tak strašně se omlouvám! Jste všichni v pořádku?" Rose už viděla, jak se začíná znova třepat a tak se ho snažila dostat zpátky na postel.

"Lou, Lou, klid. Všichni jsme v pořádku, sedni si a zhluboka dýchej."

"Kde jsou dvojčátka? Stalo se jim něco? Žijou?"

"Lou!!"

A takhle začínala každá návštěva. Rose se bála, že se to nezlepší. Pokaždé doufala, že vejde do pokoje a uvidí tam svého usměvavého bratra, tak jak si ho pamatuje před tím, než se stalo všechno tohle. Ale místo toho utěšovala třesoucí-se hromádku neštěstí.

"Zítra mě pustí," řekl Louis jednou, když vedle sebe seděli na jeho "nemocničním" lůžku. Rose se trochu udivila. Nezdálo se jí, že by na tom po měsíci hospitalizace byl nějak líp.

"Jak se cítíš?"

"Nebyla to moje vina," zašeptal tiše, jako by tomu snad ani sám nevěřil. Nevadilo, že neodpověděl na otázku. Tohle bylo mnohem důležitější, aby si uvědomil.

"Nebyla. Nebyla to ničí vina a už vůbec ne tvoje."

"Takže vám neublížím?" zeptal se ještě tišeji a Rose pukalo srdce.

"Samozřejmě že ne, Lou," ukáply jí slzy a tak moc už si přála, aby všechno bylo v pořádku. Aby byli šťastná rodina...pokud to vůbec jde.

"Abych nezapomněla, Phoebe a Daisy ti nakreslily obrázek," vytáhla z tašky kus papíru a podala mu ho. Člověk v normálním citovém rozpoložení by asi zkoumal, co těmi čmáranci holčičky myslely, ale Louis se svými emocionálními výkyvy v tom okamžitě uviděl sebe uprostřed velkého červeného srdce a dvě holčičky v šatičkách, které ho drží za ruce.

"Pořád se ptají, kdy přijdeš domů. Ale prý se jim nestýská po tvém vaření." Oba se zasmáli, i když to byl takový mokrý smích přes všechny ty slzy.

"Už se na ně těším. Na vás všechny. A hlavně už odtud chci vypadnout," povzdechl si. Celé dny jen sedí, hledí do stropu a snaží se spolupracovat s lidmi, kteří mu chtějí pomoct.

"Zítra si pro tebe přijdu," obdarovala ho pusinkou na čelo, ale on se zarazil.

"Zítra? Ale zítra je pondělí a to máte školu, kdo bude hlídat dvojčátka?"

"Neboj, hlídání mám zajištěné," naposledy se na něj usmála a od dveří ještě zvolala: "Měj se Lou!"

"Děkuju Rosie."

---

Druhého dne vycházel modrooký chlapec z budovy, ve které strávil poslední měsíc. Usmál se na svou sestru, která šla po jeho boku, a musel uznat, že se cítí líp než když ho tam přivezli. Obloha je hned modřejší a tráva zelenější...a on je šťastnější.

Nemůže se dočkat až uvidí své sourozence! Nemohli ho navštívit kvůli tomu, v jaké instituci se nacházel, protože na to byli moc malí. Hned jak přijde domů, tak je pevně obejme a nepustí. Ernie a Dorinka určitě vyrostli! A možná se už naučili i jiná slova..

Louis se znovu podíval na Rose. Měl by se jí klanět. Je neuvěřitelně silná, že sama zvládla školu, domácnost a pět dětí. Zaslouží si všechno na světě! Ale Louis na to bohužel teď nemá peníze. To mu připomnělo, že by se měl porozhlédnout po nějaké práci.

Jeho myšlenky jakoby běžely štafetu. To asi bude tím čerstvým vzduchem..

"Lou?" Rose ho probrala z přemýšlení a on si všiml, že už jsou před jejich domem. 

"Připravený?" Přikývl, zhluboka se nadechl a vykročil pravou nohou. Otevřel dveře a téměř ihned ho zavalily dvě růžové potvůrky. Teda holčičky.

"Lou-Lou! Chyběl jsi nám! Už nikdy nikam nechoď!" objímaly ho, plakaly a on s nimi. Tak rád je zase držel v objetí! Tak moc mu chyběli! Kde jsou miminka? Kde je Lottie? Chce je všechny vidět!

"Rose? Vy už jste tady?" To ale neznělo jako Lottie. Neznělo to vůbec jako dívka.

V tom ho Louis uviděl.

Stál u vstupu do obývacího pokoje a v náručí držel Dorinku, která si hrála s jeho kudrnatými vlasy.