On Our Own

23.

Dnešní díl napsán při pitvání včely v biologické laboratoři...

Tak doufám, že si ho vy - mí milí čtenáři - při čtení užijete více, než to ubohé zvířátko při jeho vzniku!

(Nevím proč vám to vlastně říkám...no, dělám divné věci, když se nudím :D)

A ještě bych vám moooooooooooooooooc! chtěla poděkovat za více než 2000 přečtení!

To číslo je šílené! Sice nám to s každým dílem klesá, ale i tak děkuju všem a hlavně těm, co se na každý díl těší a hvězdičkují a komentují...jste takový můj hnací motor :D

 Děkuju <3 

"Ahoj Lou!" mával na něj už z dálky Harry a Louis cítil, jak se mu po tváři rozlévá úsměv.

"Takže jsi našel moje číslo," usmál se Kudrlinka, jako by se jeho předání stalo za úplně normálních okolností. Možná se ten polibek Modroočkovi opravdu jen zdál. Ale bylo to tak opravdové! Pamatuje si ten pocit, co cítil při spojení jejich rtů. Něco co ještě nikdy necítil..

Když se probral ze snění, zmohl se jen na přikývnutí, protože pokud by teď měl něco vyslovit, s největší pravděpodobností by mu selhal hlas.

"Kam půjdeme?" zeptal se Harry doufajíc, že Louis už promluví.

"Jo, ehm, no...kousek od muzea, je to slušný podnik, žádná diskotéka plná opilých nezletilých. Mají tam živou hudbu a..." vysoukal ze sebe nejistě. Bál se, že se to Harrymu nebude líbit.

"Znám to tam, je to fajn místo. Jdeme?" A tak šli. Cesta byla relativně tichá, jen sem tam prohodili pár slov, ale jinak to bylo příjemné ticho. Takové to ticho, kdy vám stačí, že ta osoba je vedle vás. Nepotřebujete jeho slova, stačí vám jeho přítomnost. Minimálně Louis se tak určitě cítil.

Když přišli před budovu, zevnitř už se linula příjemná melodie. Žádné tuc, tuc, tuc - už nejsou teenageři, kteří se chodí na diskotéky s podobných repertoárem jen opít a popřípadě si najít někoho na noc.

Harry se vydal k baru objednat a Louis se mezitím usadil ke stolíku v rohu, odkud byl perfektní rozhled na ostatní stoly. Bylo teprve pozdní odpolednem takže místnost byla poloprázdná a hudebníci na pódiu se spíše teprve připravovali na večer, kdy tu bývá nejrušněji. Momentální návštěvníci - povětšinou páry - si přišli posedět u skleničky a popovídat si. Své rozhovory vedli polohlasem, aby nerušili okolí a občas se zaposlouchali  do hudby, která tvořila příjemnou atmosféru.

Stěny byly vymalovány vínovou barvou a nábytek byl černě nalakován. To spojení by se mohlo zdát poněkud tmavé a pochmurné, ale spolu se ztlumenými světly, jejichž nažloutlá barva dodávala ostatním barvám teplý tón, tvořili k příjemné atmosféře útulné prostředí. Mimo jiné působilo klidně. A přesně to Louis momentálně potřeboval-klid.

Z přemýšlení ho vyrušil zvuk sklenic cinkajících o sebe.

"Co to je?" podíval se zvídavě na Harryho, který je právě pokládal na stůl.

"Koktejl, můj nejoblíbenější," odpověděl s úsměvem, ale Louis mu ho neopětoval. 

"Myslel jsem, že přineseš pivo nebo panáka." Neví přesně proč to očekával. Možná proto, že se chtěl dnes odreagovat. Ale hned jakmile to vypustil z úst a uviděl Harryho zklamaný výraz, litoval, že to řekl. Nemohl se na něj dívat. Na ty jeho krásné smaragdově zelené, které nezářily jako jindy. Louis si tedy, mezitím co Harry smutně sklopil hlavu, přisunul sklenici s narůžovělou tekutinou a s brčkem podobné barvy blíž. Napil se a neubránil se překvapenému výrazu. Napil se znovu a zmohl se jen na:

"Wow." Harry opatrně vzhlédl a když viděl, že to Louis myslí upřímně, vrátil se mu úsměv, který ještě před chvílí zdobil jeho nádhernou tvář.

"Promiň," špitl Louis, zahanben, že odsoudil ten výborný nápoj, aniž by jej ochutnal. Choval se hůř než jeho mladší sourozenci.

V duchu se ale musel pousmát nad jinou skutečností a to nad myšlenkou, že Harryho preference chutí je shodná s jeho osobností - sladká.