On Our Own

22.

První pořádný školní týden zakončíme novým dílem! (jehož kvalita i mírné zpoždění je právě školou ovlivněno :D)

"Budeš nám tu chybět. Nevím, jak to zvládneme.."

"I vy mně. Ale zvládnete to, jsou to jenom tři týdny."

"Jenom?!"

"Uklidni se Lou," pohladila ho Rose po rameni, zatímco si balila poslední věci do krosny.

"To se ti tam všechno vejde?" divil se Louis. Nejradši by jí všechny věci vyházel a prosil ji na kolenou, aby zůstala. Ale sám si to vymyslel, že má jet na tábor. Co ho to napadlo. 

"Za chvilku jsem hotová," usmála se na něj, když v tom jí zazvonil telefon. Louis tedy vyšel z pokoje, aby jí dal patřičné soukromí.

"My neceme, aby Lola odjela," mračily se dvojčátka, na které narazil, když vcházel do obýváku.

"Jen se párkrát vyspinkáte a zase se přijede zpátky domů," pohladil je po hlavičkách.

"A koliklát?" Dvacetkrát, pomyslel si Louis v duchu, ale nahlas jen zopakoval:

"Párkrát." To dvojčátka uklidnilo a tak si odběhly zpátky hrát. V tom už Rose scházela po schodech dolů s těžce vypadající krosnou na zádech.

"Opravdu chceš jet? Nerozmyslela sis to?"

"Ano, opravdu chci Lou. Odvezeš mě tam prosím?"

"Jasně," vzal jí krosnu ze zad a zakřičel do útrob domu, "Lottie, máš to tady na starost!" Doufal, že až se vrátí, dům bude stále stát.

V autě bylo po celou dobu jízdy ticho a když přijeli na nádraží, odkud měl tábor za necelou hodinu odjíždět, vedle vchodu už se hemžilo asi dvacet osmiletých dětí. Kluci se pošťuchovali a holčičky svým kamarádkám ukazovaly své nové krosničky, asi o polovinu menší než ta, kterou Louis právě vytahoval z auta.

"Rossete Tomlinson?" běžel k nim asi třicetiletý muž, vůdce tábora.

"Vy jste její přítel?" zeptal se, když si všiml Louiho. Rose už už chtěla něco říct a předejít tak situaci, která zcela jistě přicházela. Ale Louis byl rychlejší.

"Starší bratr. Pokud se jí něco stane, tak-"

"Už můžeš jít Lou!" rychle ho přerušila," no víš, přece...ať nejsou moc dlouho sami doma," objala ho a co nejněžněji se ho snažila dostat za volant. Už párkrát zažila jeho protektivní řeč a není to zrovna příjemné. Obzvlášť, když jsou to noví neznámí lidé, kteří si poté udělají nepřiměřený obrázek.

"Dávej na sebe pozor," prosil ji ještě, když otáčel klíčem v zapalování. Nechce nic přivolávat, ale nikdy by si neodpustil, kdyby se jí něco stalo a navíc netuší, jak by to bez ní zvládl.

Stál před dveřmi jejich domu, který naštěstí stál, ale bál se vzít za kliku. Když tak udělal, zhluboka se nadechl a vstoupil. Žádný křik. Jen absolutní ticho. To může znamenat jen dvě věci: buď je všechno dobré a nebo je něco hodně hodně špatně. Vždyť byl pryč sotva půl hodiny! V hlavě vypočítával, co se za tu dobu mohlo stát a zároveň procházel domem, ve snaze někoho najít. Nikde nikdo.

Když už mu srdce tlouklo tak, že si div neprobouchalo cestu ven z hrudi, našel všechny, jak poklidně relaxují na zahradě. Fizzy si četla na houpačce, Phoebe a Daisy si hrály v pískovišti a Lottie seděla na dece, na níž se vedle ní batolili Ernest i Doris. 

Svítilo sluníčko a ptáčci zpívali. Byli prázdniny a všichni byli bezstarostně šťastní. Až na Louiho. Ten žil v neustálém strachu, že se něco stane a nevěděl, jak se toho zbavit. Možná si někoho najít, ale koho a kde hledat.

V tom si vzpomněl! Vždyť má přece to číslo!

"Lottie? Všechno v pořádku?" přisedl si k nim na deku, ale nevydržel sedět v klidu, jak byl nadšený ze svého nápadu.

"V naprostém! Je krásný den a hlavně, nemusíme do školy," zasmála se a podala Dorince, která začala plakat, spadlý dudlík.

"Vadilo by ti teda, kdybych si skočil ještě něco vyřídit?"

"Vůbec!" Po její odpovědi vyskočil radostněji, než sám čekal. Je zvláštní, jaký vliv na jeho náladu zelenooký Kudrlinka má.

Zamával tedy všem sourozencům a cestou k autu vytáčel číslo, které si do telefonu uložil teprve nedávno. Když volaný hovor přijal, ozval se milý medový hlas a Louis si byl víc než jistý, že dělá dobře. Že to je přesně to, co potřebuje, aby se z toho všeho úplně nezbláznil.

"...dobře, tak se tam sejdeme," ukončil po chvíli hovor a ve zpětném zrcátku se přistihl, jak se usmívá.