On Our Own

30.

Tak končíme/začínáme další desítku...pohodě končí vláda, žezlo přebírá drama.

"Nechytíš mě!" utíkala Phoebe se smíchem z kuchyně a Louis běžel za ní.

"Pomoc! Honí nás příšera!" křičela Daisy, zatímco Ernie a Dorinka pozorovali ze svých dětských židliček.

"No tak, je to jenom brokolice."

"Brokolice je hnusná!" proběhla dvojčata až na zahradu a Louis to vzdal. Ráno se rozhodl, že začne vařit zdravě poté, co odklízel krabice od objednaného jídla za poslední týden. Když dovařil, aniž by podpálil kuchyň, měl z toho neuvěřitelnou radost, ale jeho sestry mu dali dost jasně najevo, že ta nová změna se jim vůbec nelíbí. Povzdechl si, sklidil dušenou brokolici ze stolu a zabolelo ho u srdce, že svoji tvrdou práci bude muset vyhodit do popelnice.

"Objednávám pizzu! Škoda, že tady holky nejsou. Hmm, tak jakou si dám?" řekl dost hlasitě u dveří do zahrady a zabralo to, protože ty dvě malé příšerky okamžitě přihopsaly a křičely jedna přes druhou jakou pizzu chtějí. 

Po obědě byl čas odpočinku. Všichni čtyři človíčkové se uvelebili na Louiho posteli. Přesněji řečeno, přímo na něm. Ernie oddechoval na jeho hrudi, Daisy přitulena k pravému boku, Dorinka k levém a Phoebe ji objímala, aby se náhodou nepřekulila a nespadla z postele. Přece jen, nebyla to manželská postel, ale Louiho malá postel z dětství. Ale dobří lidé se vejdou všude. Škoda, že nebyl doma nikdo, kdo by tuhle scénu mohl vyfotit. Dalo by se nad ní rozplynout roztomilostí. 

Ale bohužel, nic netrvá věčně. Všechny probudilo otravné zvonění telefonu. Louis se opatrně posadil, Ernieho vzal do náruče, promnul si oči a natáhl se na noční stolek pro telefon.

"Haló?" Na druhé straně se ozval neznámý ženský hlas. 

"Ano, jsem její starší bratr, Louis Tomlinson. - C-cože? - Kde? - Určitě. - J-já...dorazím nejdříve jak to bude možné. - Nashle." Paní hovor ukončila, ale Louis neměl sílu telefon odložit. Nevěřil tomu, co právě slyšel.

"Lou? Proč se nehýbeš?" strčila do něj Phoebe svým malým prstíčkem, ale opravdu se ani nepohnul. Tak tam seděli, dokud se menší dvojčátka nerozplakala. V tu chvíli se dalo všechno do pohybu v nadčasové rychlosti.

Nebyl čas zavolat někoho na hlídání a tak všichni byli postupně usazeni do auta, aniž by věděli co se děje a kam se jede. Ne že by je to teda nějak zajímalo. Cesta to ale nebyla zrovna nejkratší a příprava byla značně podceněna. Po půl hodině ječení, brečení, křičení a ustavičných dotazů "už tam budem?", dorazili na místo. Kočárek samozřejmě zůstal doma a Louis mohl děkovat všem bohům ve vesmíru, že si v autě nechává rezervní tašku s potřebami pro ty dva nejmenší. Cítil, doslova, že jí brzy bude potřeba. Hodil tašku přes rameno, miminka vzal každé do jedné ruky a holčičkám tak nezbylo nic jiného než cupitat vedle svého bratra a snažit se udržet krok. Což pro dvojčátka nebylo úplně nejjednodušší, protože Louis očividně hodně spěchal.

Vešli do budovy a zamířili přímo k recepci.

"Dobrý den. Vítejte v nemocnici u sv. Bartoloměje. Jak vám mohu pomoci?" usmála se slečna, ale vypadalo to spíš jako naučený úsměv, který rozdávala dennodenně. Působil trochu křečovitě.

"Jsem Louis Tomlinson. Volali mi, že je tu má sestra," vychrlil ze sebe rychle. Potřeboval ji vidět a vědět, že je v pořádku.

"Potřebuji, abyste mi řekl její jméno, abych se mohla podívat do počítače."

"Felicite Tomlinson."