On Our Own

15.

Konec školy, taneční soutěž...včera jsem onemocněla (beztak z toho všeho :D) a díky tomu se konečně dostala k napsání dalšího dílu! Pravda, trošku kratší, ale ta nemoc mi trošku zatemňuje mozek mám obavy :D (už ani normální větu nedokážu složit :DD)

Ještě bych vám moc chtěla poděkovat za komentáře u minulého dílu, strašně jste mě potěšili...a díky tomu je tady vlastně nová kapitola :D Takže ti co nekomentují, děkujte @Dee0Toustova @sardelinka @nika123nina ♥♥♥ (Kdoví kdyby byla nová kapitola byla nebýt jich :D)

Kudrlinky, ďolíčky když se usměje a ty nejkrásnější zelené oči, co Louis kdy viděl. To musí být on! Ale to přece...že by?

"Hazz?" špitl a když uviděl jak se Kudrlinkovi rozzářila zelená očka  jako kočce, už nepochyboval a vrhnul se mu kolem krku. Ten byl chvilku zaražen, ale nezaváhal a obmotal své velké ruce kolem drobného chlapce, který právě vdechoval jeho vůni.

"Chyběl jsi mi, ani jsem sám nevěděl jak moc," zamumlal Louis do Harryho hrudi. A myslel to vážně. Občas na něj vzpomínal, ale nikdy nepomyslel nad tím, že by ho potřeboval zpátky ve svém životě. Ale teď, když je v jeho náručí cítí bezpečí a hlavně klid, který už tak dlouho necítil. Bojí se ho pustit. Kdoví, třeba potom zmizí, třeba se mu to celé jen zdálo, protože je unavený a neví si rady se svým životem.

"Cítím se jako tenkrát. Jako by od té doby neuplynulo už tolik let." Tyhle slova donutili oba mladíky vzpomínat na staré časy. Jo, to byly báječné dny.

"Tak se na sebe podívej do zrcadla! Jsi úplně...wow. Proto jsem tě ani nepoznal," vysvětlil své dřívější chování. Ale opravdu ho nenapadlo, že tenhle přenádherný, urostlý muž s dlouhými kaštanovými loknami a velmi osobitým stylem oblékání je jeho malé, kudrnaté, roztomilé štěňátko.

"Narozdíl od tebe, že Lou?" rýpl si Zelenoočko a vysloužil si lehký pohlavek.

"Heeeej! Co je malé, to je milé a nadevšechno roztomilé!"

"Jasně Lou," zasmál se Harry a Louis jenom zabořil hlavu zpátky do mladíkovi hrudi. Tak tam stáli, uprostřed aleje a objímali se. Kdyby kolem někdo prošel, možná by si i myslel, že se jedná o nějaké sousoší, jak dlouho tam bez hnutí stáli. Ani jeden z nich to nechtěl ukončit, ale po chvilce to za ně přerušilo vyzvánění telefonu.

"Promiň, to musím vzít," omluvil se Louis, "co se děje Lottie?"

"Já nevím Lou, ale musíš rychle domů. Fizzy..." děvče na druhém konci drátu nebylo schopno větu dokončit. Místo toho se rozbrečelo se, ale to jejímu bratrovi stačilo. Věděl, že je něco špatně. Moc špatně.

"Strašně se omlouvám, ale budu muset jít, hned," vysoukal ze sebe rychle a rozběhl se směrem ven z parku.

"Neutíkej mi, sotva jsem tě našel!" snažil se ho Harry chytnout za ruku, ale marně. Louis už utíkal pryč.

"Tak si tě najdu podruhé já, Hazz, neboj!" zakřičel ještě a zmizel Kudrlinkovi z dohledu.