On Our Own

9.

Perfect nebo Home? <3 Nebo další kapitola OOO? ^·^

"Rose! Jsme doma!" zvolal Louis když se staršími dvojčaty prošel vchodovými dveřmi. Holčičky si se smíchem sundaly boty a běžely do útrob domu.

"Ahoj princezny! Doufám, že jste nezapomněly ten tvaroh," ozvala se nejstarší sestra od sporáku, kde právě míchala v hrnci ovocnou omáčku.

"Princezna sice nejsem, ale tvaroh mám," zasmál se její nejstarší bratr, když vkročil do kuchyně. Položil tašky s nákupem na linku, namočil prst do sladké husté tekutiny v jednom z hrnců a s chutí ho poté oblízl. Na tváři se mu rozlil úsměv při myšlence, že jeho milované sestřičky konečně nebudou muset jíst výplody jeho kulinářské dovednosti, která se od dob, kdy si sám pro sebe vařil na kolejích, nijak nezdokonalila. A i on si rád dá jídlo jako od maminky.

"Tady to krásně voní! Co to bude až to bude?"

"Jogurtové knedlíky s ovocnou omáčkou, posypané tvarohem a jemně polité máslem," oznámila mu Rose, mezitím co už rozbalovala tvaroh, který jí Louis podal z tašky s nákupem.

"Na ty jsme vždycky chodili k babičce, ještě když ani jedny dvojčata nebyly na světě. Kradl jsem vám z talíře knedlíky a vy jste strašně ječely a brečely, tak jsem to svedl na to, že vás kousnul strejda Fredy," odmlčel se při vzpomínce na psa, kterého jejich děda kdysi našel zuboženého jako štěně u silnice a zamiloval se do něj. Protože jedinou dceru už měli z domu, přijali ho s babičkou do své domácnosti a milovali a rozmazlovali ho jako vlastního syna. Louis spolu se svými sestrami odmalička často vtipkovali, že je to 'maminčin bráška' a říkali mu strejdo.

Dneska už bohužel nežije ani jeden z těch tří, co bydleli v útulném domečku s upravenou zahrádkou a vždy voňavou, ještě teplou, buchtou na stole.

"Lou? Všechno v pořádku?" otočila se od sporáku Rose, když její bratr pár minut nic neříkal. Neodešel, cítila jeho přítomnost. Prostě jen mlčel.

"Babička mi odkázala jejich dům," řekl po další minutě ticha. "Prý protože jsem byl její první a jediný vnuk. Ernieho už totiž nepoznala."

"Co s ním budeš dělat?" otočila se Rose zpátky k hrnci, naposledy zamíchala omáčku v něm a odstavila jej na jinou plotýnku.

"Babička předpokládala, že až umře, už budu zakládat rodinu se svojí manželkou a budeme dům potřebovat," povzdechl si a začal vykládat na pult zbytek nákupu.

Po pár minutách bylo jídlo nachystané na stole, už zbývalo jen přivolat všechny do jídelny a mohla začít rodinná večeře.

*

"Slečno Tomlinson, k tabuli!" křikla na ni paní Parkleyová, když si všimla, že leží na lavici se zavřenýma očima a pravidelně oddechuje. Avšak ta jakmile uslyšela mohutný hlas profesorky psychologie, ihned vyletěla ze židle a se sklopenou hlavou kráčela ke katedře.

"Řekněte mi, čím se zabývá psychopatologie."

"Ehm...psychopatologie se zabývá..." řekla Rose nahlas s nadějí, že jí v hlavě něco vybaví. Jenže byla tak unavená, že sotva stála.

Po večeři musela vykoupat obě sady dvojčat a uložit ty starší a pak ještě pomoct Lottie s matematikou. Jen co otevřela dveře svého pokoje s myšlenkou, že by se na nějaké učení měla alespoň podívat, ozval se pláč hned dvou miminek zároveň a následovalo první krmení mladších dvojčátek. Za celou tu noc byli celkem čtyři a takto přerušovanému spánku se snad ani spánek říkat nedá. A na učení od večera ani nepomyslela.

"Já čekám!" začala profesorka klepat propiskou o stůl v přesném rytmu. Bylo to jako tikot hodin, které odpočítávají sekundy do něčeho strašného.

"Psychopatologie se zabývá..." zopakovala Rose a pátrala v hlavě alespoň o malém smítku informace, která by se s tímto slovem spojovala. Ruce se jí potily nejen nervozitou.

Tenhle pocit nikdy nezažila. Vždycky věděla úplně všechno, nikdo ji nezaskočil s otázkou na kterou by neznala odpověď. Až doteď. Snažila se, opravdu usilovně přemýšlela, určitě už ten pojem někde slyšela! Jenže teď se ne a ne vybavit! Zoufale svírala v dlani levé ruky brož, kterou jí věnovala maminka, krátce předtím než se stala ona osudná autonehoda. Od té doby ji nosila vždy připnutou na levé straně - u srdce - protože ji dostala se slovy: "Vždy zůstanu ve tvém srdci." Mačkala ji tak, až se jí zarývala do kůže. Snad si myslela, že tím aktivuje nějakou sílu seshora, která ji osvítí a ona si vzpomene, ale marně. Místo toho se zmohla jen na další:

"Psychopatologie se zabývá..."

"To už jsme slyšeli několikrát!" zakřičela postarší paní znova a začala ťukat propiskou ještě v rychlejších tempu. "Třído?"

"Psychopatologie se přece zabývá takovými psychopaty jako tady Rosette. Z totální šprtky na naprostou nulu za tak krátkou dob-"

"A dost!" Tentokrát už chuděra propiska nevydržela a na následky mohutného nárazu do stolu se rozletěla na několik kousků.

"Vy, Davidsone, jste za takové řeči po škole a vy, Tomlinson, za pět!"

"A-ale..." snažila se Rose něco namítnout, ale spíš vypadala, že každou chvíli zkolabuje.

"Žádné ale! Sednout!"

Sotva co dosedla zpátky na místo, zazvonilo na konec hodiny. Ve spěchu schrábla věci co měla na lavici do tašky a ani se nezdržovala se zastávkou u skříňky, aby si mohla vyložit učebnice, které zítra nebude potřebovat, jak to obvykle dělá.

Naštěstí odzvonilo už poslední hodinu a tak mohla vyběhnout se slzami v očích ze školy a nechat je volně téct, aniž by ji za to někdo popichoval.

Přes slzy téměř neviděla na cestu, běžela směrem kde tušila domov a stále křečovitě svírala v dlani maminčinu brož. Na silnici nepotkala ani jedno auto a na chodníku ani živáčka. Až se sama divila, jak hladce se dá jejich městem proběhnout.

Jenže to přehodnotila ihned potom, co do někoho narazila. Snažila se uniknout co nejrychleji a bez povšimnutí, ale to zapříčinilo, že ani ona si nevšimla, kdo vlastně zbrzdil její běh.

Jediné co zahlédla, když se o pár metrů dál otočila, byly dlouhé kaštanové kadeře.