On Our Own

46.

Jsem zpět! Na chvíli.. :D Dva týdny budu teď v Edinburku, ale snad mě ve škole nebudou mořit moc domácíma úkolama a já budu mít čas po večerech psát! A pokud tam bude wifi tak to i vydám :D

Dnes taková kratší než minule, ale doufám, že se i tak bude líbit :)

A děkuju strašně mooooc za komentáře a hvězdičky, jste nejlepší ❤

 

Probudil se s bolavou hlavou a dalo mu pořádně zabrat jen otevřít oči. Když je ale konečně otevřel, nepotkal se s bílou nemocniční místností, kterou očekával že uvidí, ale byl ve svém pokoji. Ve svém pokoji doma! Projistotu se ještě štípnul, ale nezdálo se mu to! Je doma! Takže pokud se teď probudil...to znamená...že všechno předtím byl jen sen! Jenom sen!

"Rosie! Lottie! Byl to jen sen! Daisy! Phoebe! Všechno se mi to jen zdálo! Ernie! Dorinko! Nic z toho se nestalo!!" běžel celý šťastný dolů po schodech. Nebral ohledy na to, že hlava se mu stále točí z toho, jak rychle vstal. Bral schody po dvou a když se mu předtím nedostalo žádných odpovědí, chtěl začít křičet znovu...ale to už vešel do obýváku a uviděl všechny své sourouzence. Rose měla v náručí Ernieho, Lottie Dorinku a Phoebe a Daisy se objímaly tak nějak navzájem. To, samo o sobě, by samozřejmě nebylo nijak divné, kdyby všechny neměly slzy v očích.

"Ne," bylo jediné co Louis řekl a sesunul se podél zdi na zem. To se samozřejmě neobešlo bez velké rány, kvůli které si ho jeho sestry všimly.

"Lou!" Nejrychlejší byla dvojčátka, která k němu hned přiběhla, skočila mu do náruče a přitiskla se k němu co nejvíce to šlo. Louis byl ale jako opařený. Opět se mu vraceli vzpomínky, o kterých byl přesvědčen, že se mu jen zdály. Ale ne. Byla to realita. Krutá realita.

"A-ale...to nedává smysl...jak jsem se dostal dom-"

"Přivezli tě včera večer. Nadopovali tě nějakýma práškama na uklidnění, takže jsi celou dobu spal," přišla k němu Rose, poté co odložila miminko do postýlky. To stejné udělala i Lottie a obě si sedli do tureckého sedu k lidskému chumlu, jehož centrem byl Louis.

Nikdo z nich nic neříkal. Dvojčátka brečeli nahlas a ostatním jen tiše stékali proudy slz po tvářích. Bylo to jiné než smrt jejich rodičů. Nedokázali by vám říct čím, ale cítili to tak. Vezměte si například smečku psů. Když umře jejich páníček, budou truchlit. Ale ne tak moc, jako když umře jeden z nich. A nejhůře to nesl ten nejstarší pes...tedy pardon, sourozenec. Louis měl pocit, jako by ho právě přejel vlak. Jeho srdce, které posledních pár dní pracně lepil dohromady, se opět zlomilo. 

"Zabil jsem ji," řekl do ticha. Žádná z jeho sester nic neřekla, ale ta nejstarší mu vlepila pohlavek. Jakmile se její ruka dotkla bratrovi tváře, spustila se jí nová várka slz.

"Jak něco takového můžeš říct?!" křičela jako smyslů zbavená a uleknutá dvojčátka se s brekem přitulila k Lottie, která holčičkám zakryla uši a hledala nejlepší únikovou cestu. Hádku jejich nejstarších sourozenců o smrti jejich sestry nepotřebovala slyšet ani jedna z nich.

"Protože je to pravda!" křičel Louis zpátky.

"Není!"

"Je! Je to moje vina!"

"Přestaň! Nikdo jsme za to nemohli! Byla nemocná!"

"Ale kdybych si toho všiml dřív, třeba bych ji ještě mohl zachránit! Třeba by teď byla ještě naživu, kdybych se nezamiloval do toho idiota, který ale celou tu dobu chodil s tebou!!"

"Lou.." Rose jako by chtěla něco říct, ale to už Louis prásknul dveřmi svého pokoje.