On Our Own

11.

Drama, drama, drama...a 11. OOO!

To byl ale nabitý víkend :D

Tak rychle snad ještě nikdy neutíkal. V hlavě mu probíhali ty nejhorší scénáře a jakmile konečně vběhl do správných dveří, spadl mu kámen ze srdce.

Miminka leželi každé ve své postýlce a 'jen' brečeli. Zastavil, aby mohl popadnout dech a potom vzal Dorinku i Ernieho do náruče, kteří jako kouzlem ihned přestali brečet, a zamířil si to s nimi směrem nahoru do pokoje nejstarší sestry.

"Rose!" zaklepal na dveře, když zjistil, že jsou zamčené.

"Co je?" ozval se hlas zevnitř. Zněl velmi nezaujatě a jedovatě. Vůbec se ani zdaleka nepodobal normálnímu tónu jeho sestry.

"Okamžitě otevři ty dveře, musíme si o něčem promluvit."

"Nemám zájem!"

"Okamžitě!!!" zvýšil hlas a nutno říct, že nejen miminka -která kvůli tomu zase začala brečet- ale i dívka se lekla. Její bratr moc často nekřičel. Obzvlášť ne na ně. Otráveně tedy vstala z postele a šla otevřít dveře, za nimiž stál Louis s malými dvojčátky, které se snažil znova utišit.

"Copak jsi je neslyšela brečet?" poukazál na Dorinku a Ernieho ve svém náručí a pozvedl obočí. Jeho sestra jen protočila panenky.

"Slyšela. A co? Řvou pořád."

"Mohlo se jim něco stát!! Rose, sakra, co se to s tebou děje?! Nepoznávám tě!!"

"Hm," pokrčila rameny a zabouchla za sebou znovu dveře. Pak už bylo slyšet jen cvaknutí zámku a Louis si povzdechl. Nechápal, co to do jeho sestry vjelo. Vždy by se pro své sourozence rozdala, udělala by pro ně cokoliv. Nikdy nikomu neodmlouvala! Zajímalo by ho, co jí přeletělo přes nos. Ale neměl čas nad tím přemýšlet, protože ze spodního patra už bylo slyšet volání jeho malých sestřiček.

"Lou, my máme hlad! Co bude na svačinku?"

¤¤¤

"...a tak jsme byly plincezny úplně všechny!" zakončila Daisy nadšeně své vyprávění a Phoebe jen horlivě přikyvovala, protože měla plnou pusu rohlíku se šunkou. Louis se na ně usmál, aby to vypadalo, že celý příběh pečlivě poslouchal, ale ve skutečnosti celou dobu jen pozoroval Fizzy. Za čtvrt hodiny co sedí u stolu si ještě nedala do pusy jediné sousto. A není to poprvé.

"Tobě to nechutná? Chceš něco jiného? Můžu ti třeba oloupat jablíčko," snažil se jí navrhnout, ale ona jen zakroutila hlavou a vstala ze židle.

"Nemám hlad," pípla téměř neslyšně a odešla. Louis chtěl něco namítnout, ale vypadala, že jí není úplně nejlíp, tak to nechal být a radši se věnoval vlastní svačině. Nestihl se naobědvat a kdyby jeho tělo nedostalo v nejbližší době aspoň nějakou potravu, asi by to vzdalo. Za poslední týdny hodně zhubnul. Nejvíce to jde poznat na jeho lícních kostech. Ne že by se tak často prohlížel v zrcadle.

"Lottie ani Lola nebudou papat?" vznesla po chvíli Phoebe otázku do ne moc příjemného ticha, které v jídelně panovalo.

"Asi ne," povzdychl si nad tím Louis a ptal se sám sebe, co udělal tak špatně, že se mu nejstarší tři z jeho sourozenců tak vzdalují. Vždy si byli tak blízcí, obzvlášť s Rose, ale tu dnes vůbec nepoznává. U Lottie by se to dalo pochopit, spadla tvrdě do puberty. A Fizzy? Něco není v pořádku. Každopádně je neuvěřitelně rád za ty čtyři nejmenší, kteří vlastně ještě ani pořádně nemají rozum a tak se proti němu nemůžou otočit zády. Až to udělají i oni, neví jestli to psychicky zvládne. Ale to je naštěstí ještě spoustu let, než i miminka vyrostou do telecího věku - jak říkávala jeho maminka. Přísahal si, že to do té doby musí udělat všechno pro to, aby s ním zůstala alespoň většina jeho sourozenců. Má jenom je. Ale na druhou stranu, i oni mají jen jeho.

"Co říkáte na procházku do parku?"