On Our Own

4.

Čtvrtý díl je tady, ať se vám líbí ^·^
Cokoliv budete mít na srdci, napište do komentářů <3

Od onoho rána, kdy se všechna děvčata dozvěděla, že jejich rodiče umřeli, se rozléhalo domem Tomlinsonů depresivní ticho. Jen občas se ozval pláč nejmladších dvou, kteří však ani neměli tušení, že se něco stalo a jejich jediným problémem byl nedostatek jídla a plná plenka.

Možná ani Daisy a Phoebe to pořádně nepochopily, přece jenom jsou jim teprve čtyři, ale Fizzy, Lottie a Rose to pochopily až moc dobře. Byly zavřené ve svých pokojích a odmítaly přítomnost kohokoliv. Ze začátku pořád jen brečely, ale potom jim i na to došly síly.

Louis byl bezradný. Opravdu nevěděl co dělat, snažil se své sestry rozveselit, dělal pro to všechno, ale nic nepomáhalo, měl co dělat, aby vůbec něco snědly! Holky nešly celý týden do školy, Rose se ani nerozloučila s Danielle, která odlétala do Ameriky, Lottie a Fizzy chodily po domě jako těla bez duší, jako by ohluchly a oněměly. Až do pohřbu.

Nebyl to žádný velkolepý obřad s průvodem lidí v černém a to z jednoho prostého důvodu. Poslední rodinný příslušník - babička - umřela před dvěma lety a jejich rodiče žádné přátele neměli.

Zelený kočárek, ve kterém spokojeně oddechovala Doris, až nepříjemně kontrastoval s černým oblečením všech přítomných. Dokonce i Ernie, kterého držela Rose, byl zabalený v Louiho černé mikině.

Pomodlili se, položili na hrob květiny a vydali se zpátky domů, kde vládlo to stejné ticho jako celý minulý týden.

Avšak hned ráno na to, jako by se něco zlomilo. Děvčata byla připravená do školy a ani jedna z nich nebrečela. Teda Doris ano, ale ta se samozřejmě ke školou povinným nepočítá. Phoebe a Daisy seděly u stolu a hádaly se, která bude dnes mít tu krásnou zlatovlasou panenku, kterou mají ve školce. Nakonec během snídaně - kterou nejstarší tři holky kvůli nedostatku času vynechaly a šly rovnou do školy - uznaly, že si ji nejspíš zabere Sarah, protože většinou bývá ve školce první. Louis se nad jejich debatou pousmál a sklidil prázdné misky, cereálie i mléko ze stolu.

"Utíkejte se obout holky. Jen obleču Ernieho a Dorinku a můžeme vyrazit," zvolal na ně z obýváku, kde už se na něj usmíval jeho bratříček, který čekal v houpátku a spokojeně kopkal nožičkama, stejně jako jeho sestřička vedle. Až na to, že Doris si se zájmem prohlížela obývací pokoj, jako by tam byla poprvé. Možná hledala m-. Louis ihned tuhle myšlenku zahnal, radši rychle dvojčátka oblékl a položil do kočárku, u kterého už netrpělivě čekaly Phoebe a Daisy.

"Těšíte se princezny?" Po téhle otázce ihned začaly svého staršího bratra informovat o tom, jak to ve školce chodí, jak se jmenujou jejich kamarádi a paní učitelky, jaké mají nejoblíbenější hračky a jak jim moc chutná jídlo co paní kuchařky každý den vaří.
Vydrželo jim to až před budovu školky a ještě v šatně, když si obouvaly papučky, něco povídaly, ale jakmile uviděly ve třídě děti, jak si hrají, rychle mu daly pusinku, zamávaly a už byly ty tam. Louis už otáčel kočárek směrem ke dveřím, když tu najednou:

"Vy jste dovedl dvojčata Tomlinsonovi? Ještě jsem vás tady neviděla," objevila se vedle něj zřejmě paní učitelka.

"Jsem jejich starší bratr. Naši rodiče..." přemýšlel, jestli jí to říct, ale nechtěl, aby se to dozvěděla od dvojčátek. Ty by si navíc mohly ještě něco domyslet, mají totiž velmi bujnou fantazii.
A tak se hluboce nadechl a pokračoval,  "...se stali před týdnem součástí autonehody a bohužel byli na místě mrtví," snažil se zase zadržet slzy. Co by si o něm učitelka pomyslela?

"Ou, to je mi opravdu moc líto." Těžko říct, jestli to myslela upřímně. Ale Louis hádá, že si na lítost, ať už jen hranou, bude muset zvyknout.

"Maličcí už začínají mít hlad, musíme domů na svačinku," odbyl ji co nejmileji a tlačil kočárek ven z dveří.

"Nashledanou. A hodně štěstí!" zakřičela za ním ještě a odebrala se za dětmi do třídy.

"Řeknu vám tajemství, jídlo máme sebou, musíme totiž teď zajít na úřad. Ani nevíte, jak moc se mi tam nechce. Ale musím, nejen kvůli vám miláčci."

Procházel se městem, tlačil před sebou kočárek se svou nejmladší sestřičkou a jediným bráškou a prohlížel si, co se za ty roky, které strávil na vysoké škole, v jeho rodném městě změnilo.

Ano, sice jezdil skoro na každý víkend domů, ale všechen čas trávil se svou rodinou. Obzvlášť, když se narodili nejmenší dvojčátka, které právě vezl v kočárku.

Zanedlouho už stáli před budovou úřadu a chystali se dovnitř. Bylo tam nepříjemné ticho, až na občasné pípnutí, které hlásilo, že přepážka je volná a může k ní přistoupit další. Trvalo to jen chvíli a už byl na řadě i Louis.

"Dobrý den, jmenuju se Louis Tomlinson. Moji rodiče byli Johannah a Mark Tomlinson. Jsem tady kvůli..."

"...jejich závěti. Je to tak?" skočila mu úřednice do řeči.
"Ano, přesně tak," zhluboka se nadechl. Pořád nemůže uvěřit, že se to opravdu děje.

"Pan Flint vás již očekává. Druhé patro, třetí dveře napravo, místnost 21b," vyčetla sekretářka z počítače a věnovala mu úsměv. Louis poděkoval a vydal se s kočárkem k výtahu. Než se nadál, seděl u stolu před velice vážným úředníkem, který vypadal velmi vzdělaně.

"Takže vaši rodiče jsou mrtví oba?" Louis mu na to přikývl a pan Flint začal prohledával šuplíky, kterých měl v místnosti nespočet, až vytáhl dvě složky. Jednu modrou, nadepsanou 'Mark Tomlinson' a druhou červenou, na které se velmi lehce dalo přečíst 'Johannah Tomlinson'. Pan Flint si odkašlal, otevřel obě složky a začal:

"Tak tedy..."