On Our Own

57.

Připadá mi, že je to s tou češtinou horší a horší.. :D
Ale tak snad se to dá ještě pořád číst :D

ENJOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOY

<3

Louis odcházel do práce brzo ráno a vracel se pozdě večer.

Prvních pár dní to vypadalo, že ho to baví, ale jak se první týden přehoupl v ten druhý, byl čím dál tím víc unavený. Dvojčátka už ho ani nevídala, protože spala i když odcházel i když přicházel. Rose nervózně každý večer čekala až se otevřou dveře a její bratr vejde do domu. Každý večer se strachovala, že se mu po cestě něco stalo, přece jen dochází hodinu pěšky přes celé město.

Po měsíci práce konečně dostal den volna. Jeho zaměstnavatel s ním byl nadmíru spokojen.  Ještě aby ne, když pracoval do vyčerpání.

Rose s Lottie zrovna odváděly starší dvojčátka do školky, jako každý den, a tak bylo na Modroočkovi, aby na chvilku pohlídal ty nejmenší, než přijde hlídání, které se dnes o chvilku zpozdilo.

Louis seděl v obýváku vedle batolících se dvojčátek a díval se do prázdna. Ne že by nad něčím přemýšlel, prostě jen na nic jiného neměl energii. Zajímalo by ho, jak přežije celý den běhání po restauraci a pak hodinovou chůzi domů. Třeba ne. Třeba to jeho tělo nebo duše prostě vzdá.

"Lou?" Ten hlas ho vyděsil. Opravdu už je to tak špatné, že má halucinace? Dvojčátka přece neumí mluvit! Nebo že by prošvihnul to, že se to naučili? V tuhle chvíli už je možné všechno.

"Broučku.." řekl ten hlas znovu a Louis ucítil teplou dlaň na svém rameni. Bez rozmýšlení padl nově příchozímu kolem krku a přitiskl se co nejpevněji to šlo. 

"Nic neříkej, prosím," zašeptal a nasával klid, který sálal z jeho společníka. Opět to tu bylo. Ta pohoda. Ten klid a pocit bezpečí, který za poslední rok zažil jen a jen v jeho náručí. Mohlo to být deset minut, ale i hodina, když se Louis odtáhl.

"Děkuju," špitl téměř neslyšně. Vypadalo, jako by se styděl a nebylo to tak daleko od pravdy. Mrzelo ho, jak se k němu choval, i když k tomu měl svoje důvody. Ale on mu osobně nikdy nic špatného neudělal, vždy na něj byl tak milý. 

"Vypadáš štrašně," zasmál se Harry a vysloužil si tím pěst do paže. 

"Aaau! ....Promiň," políbil menšího chlapce na čelo, vzal jeho ruku do té své a začal svým palcem kreslit obrazce na Modroočkově drobné ručce.

"Nenechal si mě to doříct, vypadáš strašně unaveně. Měl by sis odpočinout."

"Nemám čas na odpočívání," procedil Louis mezi zuby a jen co Harry stačil mrknout, omovní dveře práskly a Modroočko byl ten tam.

Kudrlinka si povzdechl a otočil se na dvojčátka.

"Nějaký nápad, jak pomoct vašemu bráškovi?"