On Our Own

5.

Rozhodla jsem se, že každou pátou kapitolu někomu věnuju...takže příště zase u 10. kapitoly :)
Ať se vám tento díl líbí a co budete mít na srdci napište do komentářů <3

"Mohl byste to prosím říct nějak...míň učeně, abych tomu rozuměl i já?" sklopil Louis hlavu a trochu se za sebe styděl. Vysokou školu sice měl, ale přesto většině textu plného odborných slov nerozuměl. Začíná přemýšlet, co tam celé ty roky dělal.

"Ve zkratce: vaši rodiče upozorňují na to, že vaše, před dvěma lety zesnulá babička, vám odkázala svůj dům, který je momentálně neobydlený. Dále jste zdědil i dům, kde vaše rodina bydlí a auto svého otce, ale jen pod podmínkou, že se postaráte o své sourozence. Pokud ne, budou umístěni do dětského domova, dům i auto budou prodány a peníze budou rozděleny podílově mezi všech osm potomků Jay a Marka Tomlinson..."

"Nedám je do dětského domova!" skočil mu Louis do řeči. "Jak to můžete vůbec říct?"

"V tom případě, po pár podpisech různých smluv samozřejmě, jsou auto i oba dva domy vaše. Hypotéky jsou splaceny, jediné co budete muset platit vy, jsou výdaje za elektřinu, vodu a podobně. Dům vašich prarodičů je momentálně neobydlený, je na vás co s ním uděláte. Dále je tady tedy ještě opatrovnictví vašich sourozenců a ta životní pojistka..." Doris už zřejmě povídání pana Flinta nebavilo a tak se rozhodla, že o sobě dá vědět. Po chvilce se přidal i Ernie a tak museli jednání ukončit a přesunout ho na jindy, až Louis bude sám, bez dětí.

Zbytek dne probíhal celkem klidně. Dvojčátka si po obědě zdřímla a když se probudila, téměř hned už byla v kočárku na cestě do základní školy, kde měli vyzvednout Fizzy. Ta jakmile spatřila své sourozence před branou, rozeběhla se a skočila tomu nejstaršímu do náruče.

"Můžeme jít princezno?" usmál se na ni modroočko a vydali se spolu s kočárkem do města.

"Kam to jdeme Lou?" zeptala se Fizzy po chvilce, kdy si jen užívala toho, že je její starší brácha opravdu vedle ní a že to tentokrát není jenom sen. Měla ho strašně ráda. I když by to před ostatními sourozenci nepřiznala, měla ho ze všech nejradši.

"Co bys řekla na to, kdybychom si zašli do cukrárny? Máme ještě čas. Pak půjdeme počkat na Lottie u školy, potom pro dvojčata do školky a nakonec bychom mohli zajít naproti Rosie, co ty na to?" Louis si to nerad přiznával, ale poznal, že Fizzy se sice navenek tváří, že už je všechno v pořádku, ale uvnitř se hodně trápí. Měla s rodiči opravdu hodně blízký vztah, často mnohem bližší než Lottie a přece jen jí bylo jen osm. Už od pohledu byla velmi křehká a zranitelná. Muselo toho být na ni strašně moc.

Rose s nimi měla podobně blízký vztah, jen s otcem si nerozuměla tak jako třeba Fizzy nebo Louis, ale i tak jí pořád bylo patnáct a věděla, co taková ztráta obnáší. Že nepřináší jenom bolest, ale také spoustu starostí a povinností a jako druhá nejstarší musí být pro své malé sourozence oporou. Silnou oporou, která se ani za nic nesmí zlomit.

Ale co Fizzy? Ta znala jenom tu bolest. Nevěděla ani jak její rodiče umřeli, možná si ani pořádně neuvědomovala, co to znamená umřít. Jen ví, že své rodiče už určitě nikdy neuvidí.

Někdy po zmrzlinovém poháru, kdy už si sourozenci jen povídali o všem a o ničem, se Louis podíval na hodiny a zděsil se. Vzpomněl si totiž, že dneska školka zavírá výjimečně o půl třetí, takže jim zbývala jen slabá čtvrthodinka. V duchu si nadával jak na to mohl zapomenout. A tak zaplatili a vydali se na cestu. Naštěstí byla relativně krátká a když si pohnou, budou tam tak za deset minut a tím pádem to stihnou.

Když už ze školky vycházeli i se staršími dvojčátky - které se drželi Louiho každá za jednu ruku, zatímco Fizzy vezla kočárek - ozvalo se zvonění telefonu a Louis v něm velice rychle rozpoznal to svoje.

"Lottie? Už jsme na cestě. Nemáš mít ale teď ještě vyučování?" pátral v paměti. Ještě včera večer si pořádně procházel jejich rozvrhy a časoval si cestu, aby na něj ani jedna ze sester nemusela dlouho čekat.

"No, měla bych mít, ale jsem...ehm...v ředitelně," dodala šeptem.

"Charlotte! Co se stalo?!"

"Nekřič na mě a už vůbec nikdy mi neříkej Charlotte!"

"Co se stalo?" ignoroval její naštvaný hlas a zopakoval svoji otázku, na kterou opravdu chtěl znát odpověď.

"Přijď prosím do školy. No vlastně přímo do ředitelny...dozvíš se to," dořekla a hovor típla. Nebyla zvědavá na řeči svého bratra, protože - pokud si dobře vzpomíná - ten byl za jeho nejen středoškolskou 'kariéru' v ředitelně pečený vařený.

"Já ji přerazím," zamumlal si Louis pro sebe, aby ho ostatní neslyšeli a přidal do kroku.