On Our Own

13.

Původně to vypadalo na hodně krátký díl a pak jsem se dnešního večera měla učit fyziku a.. :D
Doufám, že vás potěším ^·^

Bylo sobotní poledne. Sluníčko svítilo na řady cihlových domečků, snad ve snaze vyhnat jejich obyvatele ven do prosluněných parků, ale byl čas oběda a tak se rodiny usazovali ke stolu a přáli si dobrou chuť.

Rodina Tomlinson nebyla výjimkou. Sice to chvíli trvalo, než nejstarší člen dostal všechny ke stolu, ale povedlo se. Teda alespoň z většiny.

"Kde je Fizzy?" podotkla Daisy, když její bratr přinesl na stůl polévku. Ze sáčku. Ale to nikdo vědět nemusí.

"Prý se - zase - necítila dobře, tak usnula. Vlastně mimo školu ani nevím, kdy je vzhůru. Když jsme v pokoji, pořád jen spí," informovala všechny Lottie, i když to vypadalo, že poslouchá jen Louis. Ten si povzdechnul, už si se svou sestřičkou opravdu nevěděl rady a začínal se bát. Zrovna chtěl něco říct, když ho však přerušila jedna z dvojčat.

"Fuj! Ta polévka je hnusná!"

"Phoebe! Co jsou to za škaredá slova, mladá dámo?" mírně na ni zvýšil hlas. Nechtěl být zlý, ale tohle je musel naučit. Sice si moc dobře pamatuje, že když byl malý on vyžíval se v těch slovech - nebyl zrovna nejhodnější dítě - ale musel dělat všechno proto, aby ze svých sourozenců vychoval slušné lidi. Jeho rodiče mu věřili, nemůže je zklamat.

"Ale když ona je fakt hnusná!" protestovala Pheobe s rukama založenýma na prsou. Snažila se pravděpodobně tvářit naštvaně, ale ve skutečnosti vypadala velmi vtipně.

"Phoebs, varuju tě. Ještě jednou to nepěkné slovo řekneš a jdeš od stolu bez nároku na oběd. A navíc, nechceme přece, aby se takhle škaredě naučili mluvit Dorinka a Ernie." To už holčičce sklaplo pusinku, ale talíř měla stále plný polévky a odmítala to dojíst. Louis nad ní jen zakroutil hlavou, i když musel uznat, že ta polévka nebyla zrovna úplně dobrá. Vaření prostě není vůbec jeho silná stránka. Naštěstí to ale ostatní bez většího remcání snědli a byl čas servírovat druhé jídlo. To sice bylo taky z polotovaru, ale chutnalo to překvapivě lépe než čekal.

Zrovna pomáhal Doris s jejím jídlem, když se víc zaměřil na svou nejstarší sestru. Byla jako vyměněná. Nepoznával ji. Teda poznával a až moc. No ano! Jako by se vše vrátilo do starých kolejí. Žádné kyselé obličeje, zamykání se v pokoji a odmlouvání; zase rozdávala úsměvy na všechny strany, obzvlášť směrem ke svým nejmladším sourozencům.

"Rosie? Všechno v pořádku?" zeptal se jí, když delší dobu jen zírala na prázdnou stěnu, tvářila se přitom jak nejrozkvetlejší orchidej a na talíři jí chladlo jídlo.

"Naprosto! Nikdy mi nebylo líp!" zašvitořila vesele a pomohla Erniemu trefit se jeho lžičkou do pusinky, o což už se malý chlapeček pár minut usilovně avšak marně snažil. Poté co se jim to společnými silami podařilo mu věnovala pusinku do vlásků a začala se věnovat svému obědu. Ale místo toho, aby ho jedla, jen hleděla do talíře s přihlouplým úsměvem na tváři. Oči jí zářili na míle daleko, i když pohled na talíř nebyl zrovna nejvábnější.

'Ne, to nemůže být pravda,' pomyslel si Louis.

"Rosie? Můžu s tebou prosím po obědě mluvit?" Dívka přikývla a začala konečně jíst. Jen by ji zajímalo, co její starší bratr chce. Poslední dobou se o ni nijak zvlášť nezajímal, ale možná to bylo tím, že se chovala tak, jak se chovala. Často svého chování litovala, ale sama neví co jí to popadlo. Přece jen je pořád v pubertě a hormony s ní hází neustále a pořád.

O pár spadlých lžiček a brečících dětí později byli všichni po jídle. Lottie s Rose pomohly uklidit nádobí a když už byli nejmladší dvojčátka uložena do postýlky k odpolední siestě a ta starší si hrála v obýváku na koberci s panenkama, čekal Louis na svoji nejstarší sestru u stolu. V ruce držel hrnek s teplým čajem a užíval si té chvíle, protože ne moc často se mu podaří pít teplý čaj. Vždycky ho něco vyruš-

"Tak co jsi mi chtěl?" objevila se najednou vedle něj Rose. Lekl se, až mu srdce poskočilo. Stačilo málo a čaj už by byl na zemi spolu se střepy krásného ručně malovaného hrnku a to by byla věčná škoda. Není to jen tak obyčejný hrnek, jejich maminka z něj vždy pila ranní kávu. Pro ni byl taky speciální, dostala ho kdysi od svého prvorozeného syna ke dni matek. Malý šestiletý Louis na něm tenkrát pracoval s pomocí jeho babičky několik týdnů a byl na svůj výrobek hrdý i po tolika letech.

"Jsi zamilovaná." Nebyla to otázka. Věděl to téměř na 100%. Poznal to z jejího chování.

"Ano. Je na tom snad něco špatného?" usmála se sladce. Možná až trošku moc. Zřejmě se jí nelíbilo, že se její starší bratr staral do jejího soukromí, obzvlášť jejího milostného života, ale je to tak trochu jeho povinnost.

"Ne to ne, to vůbec ne, ehm, moc ti to samozřejmě přeju, ale..."

"Ale?"

"Chci znát jeho jméno," řekl tiše. Nemohl uvěřit, že to dělá. Vzpomíná si jak mu vadilo, když se na tohle vyptávali jeho rodiče, ale nemohl pomoct té protektivní stránce, která se v něm probudila.

"No tak Lou, už nejsem malá, snad vím s kým mám chodit a s kým ne," vykroucela se z odpovědi jak nejlépe mohla, ale jejího bratra to neobměkčilo. Ani trochu.

"To jméno."

"A proč bych ti ho měla říkat?"

"Chci jen vědět, kdo mojí malé sestřičce ukradl její mladé srdíčko," zatvářil se smutně, i když to původně v plánu neměl. Nevadilo mu, že se jeho sestra zamilovala, vůbec ne, přál jí to. Dokonce ani nežárlil, že ona někoho má a on ne. Ale byla to pořád jeho malá sestřička. Pamatuje si den, kdy se narodila. I moment, kdy ji poprvé držel v náručí a představa, že ho nejen v objímání teď vystřídal nějaký cizí mladík, se mu přece jen vůbec nelíbila.

"Awww Lou," ukápla jí slzička, bylo vidět, že se její bratr opravdu stará a má ji rád...to ji zahřálo u srdíčka, "Ale ani tak ti to neřeknu. Ještě bys mi ho odehnal," vyplázla na něj jazyk a utíkala po schodech nahoru. Louis už se chtěl vydat za ní, když v tom uslyšel volání jedné z dvojčátek vycházející z koupelny.

"Lou! Vytšít zadek plosím!"