On Our Own

19.

Tak vypínám prázdninový režim a vrhám se do psaní po hlavě :D
(Doufám, že jste na mě a na OOO za ty dva měsíce nezapomněli! ^·^)

 

Stál vedle vzrostlého dubu, který si z dětství moc dobře pamatoval, znal každou jeho větev. Když přišel do parku, chtěl na něj vylézt a posadit se v koruně stromů, ale brzy mu došlo, že v tomhle rozpoložení by s největší pravděpodobností skončil na zemi. Zkoušel se o něj opřít a nasát tu energii, kterou lidé tvrdí že stromy mají, ale marně.

Už se stmívalo, ale nechtělo se mu vracet domů. Jako by přirostl k zemi. V parku už nikdo nebyl. Jen před malou chvíli kolem něj prošel mladý pár, který se pravděpodobně vydal na romantickou procházku.

Pozoroval je víc než bylo třeba. Drželi se za ruce a mladík svou slečnu neustále rozesmíval. Nebyl to nucený smích, naopak velmi upřímný. Oči se jí rozzářili a rty roztáhla do obrovského úsměvu. Občas se políbili, zastavili se uprostřed aleje a dlouho a zamilovaně si hleděli do očí. Vysílali neuvěřitelnou pozitivní energii a dokonce i Louis se přistihl, jak se usmívá. Takovou měla jejich láska sílu. Přál by si to taky někdy zažít. Kdoví, jestli ho někde ve světě čeká jeho spřízněná duše.

Jakmile pár zmizel z dohledu, vytratila se s nimi jak pohoda, tak i krása parku. Květiny vypadaly zvadlejší, tráva sušší, tma temnější a ticho pronikavější. 

Měsíc na nebi bledě zářil a bylo téměř stoprocentně jisté, že se tu Harry dnes už neobjeví, ale to už ani nebyl Louiho plán. Potřeboval vypnout. Miloval svoje sourozence nade vše, ale už toho bylo prostě moc. Všechno od chvíle, co se dozvěděl, že jeho rodiče umřeli, proběhlo kolem jako gepard. Nestihl se ani zastavit...no, možná ten gepard není úplně nejlepší přirovnání, ale nemějme mu to za zlé, momentálně jeho mozek stávkuje. Cítí se jako by byl opilý. Ale přitom nic nepil. Doslova. Matně si vzpomíná, že ranní čaj který si uvařil, zůstal nedotčený. Ostatně jako každé ráno.

I když se blížilo léto, noční vánek nešetřil nikoho, kdo se rozhodl být tak pozdě venku. Louis si uvědomil, že tričko s krátkým rukávem rozhodně nebylo nejlepším výběrem. Zaslechl šustění listí a přeběhl mu mráz po zádech. Slyšel kroky, blížily se k němu...

"Co tu děláš tak pozdě?" uslyšel moc známý hlas a v tom mu bylo jasné, že má halucinace. Třeba mu nějaký feťák píchl injekci, aniž by si toho všiml a on je teď mimo čas a prostor. Když tak nad tím přemýšlí, ten chlápek co ho potkal u východu se ochomýtal nějak příliš blízko, aniž by k tomu měl důvod.

"Lou?" Kudrlinky vlály ve větru, jak běžel a jeho hrubý, přesto sametový hlas se rozléhal do ticha. Louis chtěl něco říct, chtěl odpovědět, ale nešlo to. Otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku.

"Lou! Jsi v pořádku?" jeho hlas zesílil jakmile byl blízko. Cítil teplé ruce na jeho těle, ale cítil jak padá do vzduchoprázdna a viděl jenom černo. Co se to s ním děje? 

"Jsi úplně ledový, vždyť není tak zima, jak se cítíš?" Žádná odpověď. Modroočko chtěl odpovědět, chtěl se pohnout, ale tělo mu vypovědělo službu. Matně vnímal jak mu drkotají zuby. V tom cítil jemnou látku, jak zakrývá jeho holou kůži na pažích. Pěkně voní, podotkl v duchu. Kudrnáček ale nevěděl, že vnímá, držel ho pevně v náručí, kam mu Modroočko před chvílí spadl. Vypadalo to spíš, jako by omdlel. Nevěděl co má dělat? Zavolat záchranku? Nebo...pohlédl na rty zmodralé zimou a dostal nápad.

"Probuď se princezno, svět tě potřebuje," zašeptal těsně u jeho rtů a jemně ho políbil.