On Our Own

7.

Tak kolik vás po týdnu a půl školy zbývá? :D
Každopádně ať se vám přeživším i dnešní kapitola líbí <3

Od náhlé smrti jejich rodičů uplynul již více než měsíc a všechno, dalo by se říct, najelo do svých kolejí. Až na to, že ty koleje možná nebyly vyjety úplně správně.

"To tady nikdo neslyší, že ti malí brečí?!" odložil Louis naštvaně prací prášek, který se právě chystal nasypat do pračky a utíkal nahoru do pokoje menších dvojčátek. Tam už stála u postýlek Fizzy a snažila se miminka, avšak marně, utěšit.

"Opravdu se snažím Lou, nevím proč pořád brečí."

"Já vím Fizz, promiň. Myslel jsem, že u nich nikdo není. Rosie před chvilkou skončila škola, takže do čtvrt hodinky by měla být doma. Ona už si s nimi poradí," usmál se na ni a vzal si Doris do náručí. Fizzy mezitím odběhla do pokoje s tím, že si musí napsat domácí úkol z matematiky.

"Ahoj sestřičko, jak se nám po obídku spinkalo? Dobře? Já si myslím, taky bych si hned dal pauzičku a spal. Ale to jaksi nemůžu, protože už jsem dospělý. Radši bych byl takové malé roztomilé miminko jako ty. No ty samozřejmě taky bráško. Chvilku si tady prosím ještě hrajte, já budu muset jít zapnout pračku, abyste měli čisťounké a voňavoučké prádlo, dobře?" obdaroval Dorinku pusinkou na čelíčko a položil ji do postýlky vedle Ernieho.

Když už pračka prala a Louis právě skládal nádobí do myčky, ve dveřích se objevila Rose se staršími dvojčaty po boku. Ty, ihned jak si sundaly botičky, běžely za svým starším bráškou a začaly ho objímat a říkat, jak moc jim chyběl.

"Vy jste mi taky moc chyběly, princezny," věnoval každé pusinku do vlásků a poslal je do pokojíčku nakreslit nějaký obrázek, který si potom připnou na ledničku. Mezitím už Rose byla dávno u maličkých a na chvíli tedy byl v domě zase klid. Ten Louis potřeboval. Za měsíc už vypil nespočet litrů meduňkového čaje, který slouží k uklidnění, jak si našel v nějaké chytré knize. I teď jeden hrníček stál na jídelním stole, ale s největší pravděpodobností už byl čaj v něm dávno vychladlý, jelikož tam stál od rána. Času na odpočinek či šálek čaje bylo jen velmi střídmě.

O dvě hodiny později obrázky už visely na ledničce, menší dvojčátka si hrála s těmi staršími, Rose kontrolovala Fizzy domácí úkoly a Louis právě chystal stůl na večeři.

"Utíkejte si umýt ruce holky, jídlo je na stole," zavolal z jídelny směrem do obýváku, kde byli všichni jeho sourozenci. Ale-

"Kde je Lottie?" všiml si, když rozdával talíře a jeden mu zůstal v rukou.

"Lou, ploč už máme zase špagety?" prohrabovala se otráveně Phoebe vidličkou v talíři.

"Jo! Vždycky buď špagety se sýlem nebo tousty ze stalého chleba nebo polévku ze sáčku," přidala se ke svému dvojčeti Daisy.

"Kde je Lottie?!" ignoroval jejich otázky a tentokrát i trošku zvýšil hlas. Holky ztichly, sklopily hlavu, začaly jíst a u stolu nastalo nepříjemné ticho, které se nikdo neodvážil přerušit. Louis se tedy posadil vedle nejmenších a začal je krmit kaší, zatímco Rose, Fizzy, Phoebe a Daisy válčily se špagetami. Někdy dá pořádnou práci namotat je na vidličku a bez toho aniž by spadly je dopravit do úst.

Najednou bylo slyšet klapnout vchodové dveře. Kdyby si povídali, ani by ten zvuk nepostřehli, ale díky tichu které v jídelně stále panovalo, to bylo slyšet velmi zřetelně. Louis byl ihned na nohou a za mrknutí oka v předsíni.

"Kde jsi byla?!" zeptal se svojí dvanáctileté sestry i když vůbec ne pěkně, normálním hlasem a v klidu.

"To je jedno," mávla rukou a začala se vyzouvat.

"To teda není jedno! Škola ti skončila už před hodně dlouhou dobou, pokud se nemýlím. Kde. Jsi. Byla?!"

"Nestarej se, nejsi moje matka!" zařvala na svého staršího bratra, od kterého si o milisekundu později vysloužila pěknou facku. Až to plesklo.