Zbrusunová ✓

Chapter Three

Už když jsem budík zatlačila a zarazila tak jeho neskutečně otravné pípání, věděla jsem, že budu do minuty zase tuhá.

Další probuzení mě čekalo o dvacet minut později, což mi normálně zabrala úprava a snídaně dole v jídelně. Jenže zatímco jsem zmateně hledala telefon po všech čertech, měla jsem se svojí kamarádkou Chloe a jejím autem mířit ke škole.

„Ano?" Zahlásila jsem ospale do přístroje.

„Proboha kde vězíš? Nemohla jsem se ti vůbec dovolat a pak jsem musela jet! Fakt promiň, ale víš, že dneska máme ten litérární test a já to prostě musím stihnout!"

„V pohodě Chloe, řekneš Milesové, že už fakt spěchám?" prosím ji, zatímco zkoprněle zírám na čas na budíku.

7:48...to teda sakra nestíhám.

„Jasně, udělám co budu moct, fakt promiň, ale víš jak to mám se známkama!" v pozadí slyším, jak jí hrčí motor auta a její nervźní hlas - je mi jasné, že je taky v nervu od rána.

„Uvidíme se tam," nečekám ani na její odpověď a rovnou zavěšuju. Celá rozlámaná z dokonalého spánku padám zpátky do postele. Ne! Musím vstávat a běžet napsat ten test.

Kdy mi jede autobus? Za jak dlouho se stihnu dopravit dolů? Odkud tady vůbec jezdí autobusy?

Začínám zmateně běhat po pokoji. Popadávám první džíny, které zaměřuju a příhodně jsou to moje oblíbené, ty které máte sice uplé u boků, ale jinak jsou volné, nikde obtažené. Měla jsem je včera ráno v práci, ale tam to může být všem jedno.

Prokrista práce! Musím tam jít hned po škole!

Ve vedlejším pokoji u Alexe se rozezvučí budík. Lekám se kvůli tomu nenadálému zvuku a zakopávám o rám postele.

„Au!" Zaviju jako nějakej vlkodlak na měsíc a pak bolestně dopadám na zem. Kurvajs!

Plazím se po zemi a ještě víc zmatenější beru kabelku, hážu do ní sešit literatury, matematiky a učebnici do chemie. Popadám klíče a s botama v ruce vybíhám dolů.

Na chodbě zmateně poskakuju, abych si obula boty a přitom utrpěla nejmenší újmu, která půjde.

„Annie?" ozve se za mnou. Otáčím se a dopřávám tak svým nohám chvilku pokoje, zatímco si na sebe rvu boty zírám na Alexe jen v pyžamových kalhotech s rozcuchanými vlasy a ospalým výrazem v obličeji.

„Teď ne, Alexi. Zaspala jsem a píšu fakt důležitej te..." prdím na tkaničky, otáčím se ke schodům a zatímco kolem mě zběsile povlává taška, běžím dolů ze schodů.

Nespadnout, nespadnout, nespadnout, hlavně nespadnout!

Ramenem si otevírám skleněné dveře a sbíhám schody na parkoviště.

Tak jo, plán jedna zřejmě selže, protože absolutně neutuším, kde jezdí, stojí, čeká nebo zastavuje jakkýkoliv autobus. Opravdu bych přivítala jakkýkoliv, klidně ať ho řídí smrtka nebo brouk pytlík a ať jede kamkoliv, jedu s ním!

Zůstávám stát na místě, pusu dokořán, zmatená a fakt v šoku. Co se to sakra během pěti minut stalo? Bylo to vůbec pět minut?

Šátrám po mobilu, ale nemám ho v kapse. Zkouším ho najít v tašce, ale i ta je kupodivu prázdná. Sakra musela jsem ho nechat nahoře.

Otáčím se aniž bych věděla co dělám a vbíhám zpátky do domu. A tam přímo narážím do hordy teplého masa, což mě okamžitě zastavuje.