Zbrusunová ✓

Chapter Forty Two

Zamykám se v pokoji a padám hlavou napřed do postele. Ani né před půl hodinou mě málem vyprstil svalouš, kterej je dost zřejmě záchranář, voják, dobrovolný hasič nebo tak něco a to určitě není konečný seznam.

Kolik lidí já ještě potkám?

Doufám, že se to bude zvyšovat, protože za pět dní musím odletět domů, abych oslavila narozeniny s mojí mámou a zatímco bych měla kupovat dárek, hodlám se ušukat k zapomění. Zkoušet, testovat, děkovat.

Možná jste o to přišly líp. Svíčky a hotel a srdíčko a láska, ale já jsem ráda, že to bylo rychlý a neznámý. Jsem nadšená!

Nic mě nerozhodí, opravdu nic.

„Oh! Oh, Alexi!"

Možná přece jenom něco ano.

„Panebože! Budu, přidej! Jo!"

Protáčím oči nad neznámým, ale dost hlasitým hlasem nějaké, stopro blondýny, holky z vedlejšího pokoje.

„Ach!" Praskají mi z ní uši. Nemůžu si pomoct a s rukou zaťatou v pěst buším na zeď.

„Okamžitě zmlkni!" zařvu na zeď a vím, že mě slyší, ale nepřestává vzdychat a teď ještě nějaký zvuk...ona se opravdu chichotá?! „Stop! Hned!" buším znovu. Když se ozve opětovné zabušení, vím, že to je Alex. „Seš jako malej, Alexi!" zařvu přes zeď a nepochybuju o tom, že nás slyší i okolní pokoje.

„Ty seš jak malá!" slyším Alexe na druhé straně. Musím si odfrknout a protočit oči. Jak ten mě zase štve! Co štve, sere mě!

Sedám si na posteli a natahuju se ke stolu pro notebook. Pak z tašky vytahuju sluchátka a zapojuju je do noťasu. Najíždím na Youtube a pouštím si první co tam mám v seznamu. Chvíli přemýšlím jestli budu psát, třeba něco nového, ale nakonec se rozhoduju, že se podívám na fb jestli si mě ten Mike přidal.

Zatímco se to načítá, otevírám si novou stránku a nechávám si načíst i chatovací místnost. Přihlašuju se pod novým jménem co vymyslel ten špek od vedle. Musím se uchechtnout, protože je to až ironické, jak jsme spolu byli za dobře a pak stačí jeden pád a je po všem.

Fb se načetl a tak se dívám na upozornění a hledám mezi pozvánkama k hrám, upozornění na narozeniny, kdo co přidal za stav...jo!

Mike Smiths potvrdil žádost o přátelství. Najíždím na jeho ikonku a klepu nehty na klávesnici. Ve sluchátkách mám písničku Hands Bloody od toho týpka - Mikolas Josef myslím. Repuje mi do uší a já do rytmu jeho slov přemýšlím, jak začnu.

Odešla jsem bez pusy nebo tak a před Maxem a Sam jsem mu ani nepoděkovala, že se se mnou vyspal a byl hodnej. Tím bych asi měla začít, co?

- Ahoj. Děkuju za dnešek :)

Mačkám enter a posílám to. Rychle překlikávám na chat a dívám se kdo je online. Jako první mám v ikonce kluka s tmavýma brýlema. Zavírám chatovací místnost, protože ten kluk je Matt a já ho nechci ani vidět. A už vůbec né čekat jestli mi napíše, toho jsem si už užila dost.

Najíždím na kalendář a dívám se, jestli jsem něco neměla na pondělí. Zdá se, že jsme měli odevzdat úvahu o imigrantech do literatury. Sakra. Otevírám si word a pozorně si čtu zadání. Je tu pár otázek, které bych mohla využít a tak si je kopíruju a pak je strkám do wordu na začátek. Udělám to a pak to upravím podle normy.

Až u sedmé otázky si všímám, že nahoře na facebooku bliká: Mike píše

Najíždím na tu stránku a čtu jeho zprávu.