Zbrusunová ✓

Chapter Sixty

„Panebože, jsem naprosto plná!" zaklání se Chloe dozadu na židli a přejíždí si přes břicho. „Je to jakobych živila další dva!" provolá znovu až se na nás podívá jedna paní od vedlejšího stolu.

„Nekončíme. Něco sebou?" prohlásím a opět zvednu menu. Ano, sama jsem se rozhodla, že to Alexovi zaplatím, ale musíme brát v úvahu, že tohle se snad ani zaplatit nedá.

Sedíme tady už čtyři hodiny a mezitím jsem já měla pořádný oběd, dvě kávy, jeden čokoládový dortík, zmrzlinový pohár a jsem naprosto plná. V životě jsem toho tolik nesnědla a přijdu si jako neuvěřitelný otesánek. Když nám Chloe objednávala další kávu, nařídila číšníkovi, aby se účet rozhodně dostal k panu Jonesovi a on se mohl podívat za co dneska utratil miliony.

Po celou dobu jsme toho vyřešily docela dost. Prodrbali jsme mě a Alexe, Marka a Chloe i Marka i mě. Zřejmě obě moje kamarádky moc nerozumí tomu zákazu dotýkání, ale nějak mi to nepřišlo nutné vysvětlovat. Mám z něho strach, ale pořád s ním chci být? Někdo by mi to ještě rozmlouval.

Mark koupil byt před týdnem, tedy zamluvil si ho. Pak udělal pro Chloe snad to nejromantičtější. Pořídil víno a piknikový koš, sebral vše co se dalo z vlastního pokoje a přinutil Chloe vydržet celou jízdu autem se zavázanýma očima. Poté spolu prý ošukali každou zeď v bytě, stejně tak podlahy a bylo romantice konec. Chloe má mimochodem dost zajímavý způsob vyjádřování.

„...skvělá večeře, vínko a spoustu milých vět. Pak mě ojel opřenou snad o každej centimetr v bytě. Prostě moje gusto!"

Se zabalenou večeří jsme došli zpátky před Franc!s a vyzvedli Chloenino auto. Bylo už po zavíračce, takže byl klid. V pořádku jsme dojeli do bytu Sam a pak na kolej. Strašně se mi nechtělo do pokoje. Byl to tak pohodovej den.

„Anne, máš tu něco od školy," zamává mi spravce před nosem dopisem s červeným razítkem.

„Co to je?" ptá se Chloe a mezitím co rozlepuju strany psaní, opírá se o pult. Svraštím obočí když si přečtu první řádek.

... upozorňujeme vás, že už měsíc nám nepřišla platba za kolej. Dostavte se z penězi nebo se do dvou dnů vystěhujte....

„Sakra!" zakleju a pak se dám do pomalého vybíhání schodů do patra.

„Co tam je?" klopýtá za mnou Chloe. Podávám jí dopis. Nedívám se na to jak se tváří, ale určitě z toho taky nebude moc nadšená. „Kurva," zhřeší slovně moje kamarádka. „Můžu tě tu nechat? Musím si s...někým promluvit," podá mi ve třetím patře zpátky psaníčko a já kývnu.

„Napíšu ti," převezmu si dopis a pak už jdeme každá svým směrem. Jak jsem mohla nezplatit? Vždyť tam měly peníze chodit automaticky!

Vrážím do pokoje a hned mířím ke stolu, kde jsou položené dva dopisy od Marka a fotka co mi poslal. Panebože, musím mu odepsat! To teď ale není moje starost, teda ta největší.

Odsunuju to bokem a hledám dopis z banky. Měla bych tu někde mít výpis z účtu a ... jo, tady to je.

Roztrhávám obálku a vytahuju ven dopis. Sedám si na postel a pročítám nepodstatné informace.

„Bla, bla bla..." komentuju to sama pro sebe a pak nacházím to číslo, které jsem hledala. Je tady o půlku peněz míň než by mělo být.

„Kurva, cože?!" zvednu se do vzduchu a znovu chytnu dopis. No opravdu. Číslo vůbec neodpovídá tomu, které by tam mělo být. Ani trochu.

Prakticky si okoušu všechny nehty na rukách než dospěju k tomu, že bych toho měla nechat. Celé mě bolí a ze dvou mi dokonce teče krev.

Ale, jak se to mohlo takhle posrat? Vždyť jsem chodila do práce snad víc než obvykle a navíc jsem nekupovala vůbec nic! Snad jenom ten dárek pro matku, který doteď určitě leží na poličce kam jsem ho položila.

Vůbec mě nenapadá řešení. Dobře, nějaké se tu mihlo. Třeba, že zavolám Filipovi a poprosím ho o laskavost, abych mohla zaplatit bydlení. Tou laskavostí by byl určitě sex, takže to bych asi měla rychle odstranit ze seznamu možností. To znamená, že list je nadále prázdný.

Když mi zavibruje mobil v kapse málem dostanu infarkt, ale pak si rychle uvědomím, že by to neměla být jaderná střela a rychle mobil vytahuju z kapsy.

„Ahoj," ohlásím se Alexovi, který se objevil jako strůjce mého infarktu.

„Ahoj. Jsi na pokoji?"

„Jo," přitakám a rychle vylezu z postele.

„Můžu se stavit?"

„Alexi, asi ne. Jsem unavená. Uvidíme se zítra?" neřeknu to nějak škaredě, protože ani nechci. Jen bych nejraději zalezla pod peřinu a spala až by se ze mě kouřilo.

„Ehm, dobře," odpoví mi zdráhavě, asi mi nevěří. Chvíli čekám, že se mě zeptá jestli se něco neděje, ale když mlčí na něco si vzpomenu a přeruším ho, ovšem stejně mlčel, takže vlastně mu jen něco...řeknu?

„Vlastně, donesla jsem ti něco z restaurace, když už jsi to platil. Stavíš se proto?"

„Jasně. Do půl hodiny jsem tam," odpoví mi a hovor ukončí. Odkládám telefon na stůl a pak si svlékám sukni a mikinu. Lehám si do postele a zakrývám se až po uši.

Nevím kolik času uběhne, když se ozve jeho hlas, který vnímám jenom matně. Netuším o čem to mele, ale jsem ráda, že to vzdává když mu neodpovídám. To si neberete, moje snaha mu odpověď podat mručení nezabírá tak dobře když jsem vlastně pořád  ještě ve spánkovém kómatu.

Vím jen, že si to vzal, teda musel si to vzít, protože ráno krabičku s jídlem na stole nemám. Jsem já to ale chytrá holka, co? Takhle si to poskládat doromady.

Zvedám se a juchnu si když si uvědomím, že dneska je den kdy jdu k doktorovi, aby mi sundal ortézu z nohy. Jupijajéj.

Pomocí Chloe a jejího auta se přesunuju do nemocnice. Ani nevíte jaká je to radost strčit si tepláky do kabelky a taky dvě ponožky místo jedné a co teprve i druhou kecku! Bože, ta bota neviděla zemi několik dní! Chudinka moje.

„Pak teda pojedeme do bytu? Myslím, že bychom mohli zčeknout ty zdi a zjistit něco o barvičkách? Třeba jakou kam?" otočí se na mě jen tak spěšně a pak se zase soustředí na silnici.

Obě moje nohy objímají šedé tepláky a na mé levé noze je nádherná šedá bota. Nemůžu se přestat usmívat, jak je to úžasnej pocit.

„Přestaň se tak tlemit, je to šíleně nakažlivé!" zasměje se mi Chloe. Zatetelím se radostí a poposednu si v sedadle.

„Já si prostě nemůžu pomoct," pokrčím rameny a pak si levou nohu vyhodím nahoru a opřu ji o kotník na koleno. Přejíždím si po vyboulenině kotníku nehtem a polštářkem palce a nemůžu se toho nabažit. Kdo nezažil, nepochopí.

„Měla by dorazit i Sam. Nebude to vadit?" pokusí se mě zase zklidnit Chloe.

„Jasně," usměju se na ni a pak se nakloním blíž. „Je to přece váš byt," zašeptám tiše a pak výmluvně zacukám obočím.

„Bože, to si myslíš, že tě s Markem přefiknem?" zasměje se tomu Chloe. Chvilku mě ignoruje, když se dívá do vedlejšího pruhu, jestli tam někdo jede a pak se zařazuje na semaforu do pruhu pro odbočení.

„Taková trojka," zamyslím se a pak se zase narovnám na sedadle. „Hm," založím si ruce před pusou, abych neprskala smíchy.

„Hele, byla by to pocta!" ohradí se Chloe a napřáhne se k ráně.

„Ledatak pro vás," řeknu nadutě a uchechtnu se.