Zbrusunová ✓

Chapter Twenty Eight

Celý den pokračuje v dost oslintaném pozadí. Jsem celá mokrá od toho, jak mě Alex neustále olizuje. Ve třídě, na chodbě, v tělocvičně, v jídelně a jednou dokonce i na záchodech! Ale to jsem šla já za ním, takže za to asi můžu já, že jsem nás ztrapnila.

A co víc, začínám vyhrávat.

Teda, možná jsem už vyhrála, protože co jsem naposledy Alexe viděla, moje skóre bylo 96 proti pouhým 87.

A nemůžu se přesta uculovat, ani když mě můj drahý společník na dnešní den nedorazí do práce a na telefonáty taky nereaguje. Se zblázním!

Jenže jsem dala přesně 96 hubiček svému drahému za celý den a jsem na sebe náležitě hrdá. Kdo by nebyl? Pravda, všichni neviděli jeho tělo, ale já jo a když si vezmu že jsem pusinkovala jeho majitele je mi rudo i na temeni.

„Annie!" ozve se za mnou Ted, nevrlý a vynervovaný z toho, že tu vlastně jsme sami a to jsem mu z hloubi duše nerada zavolala, abych mu oznámila, že jsem toho už hodně rozlila a sama to rozhodně nezvládnu. Né další tři hodiny.

„Tady!" vykřiknu a prudce se otočím, abych chňapla dvě skořicové latté a podala je jeich majitelkám. I po jejich odchodu se fronty nijak zvlášť nezmenšují. „Co je to sakra za den lidi? Všichni jste se zrovna dneska rozhodli pít kafe u nás!" Rozhořčím se a to nahlas, protože uznejte. Dnešní rekordnost v počtu návštěv zřejmě nesouvisí s mým začínajícím zraním nebo krásou. To ne, to není možné. I když...

„Annie!" zvolá znovu můj šéf, aby mě opět informoval o tom, jak jsem užásná že nestíhám přendávat nápoje z pultu na pult. „Jdu to roznést, vyber objednávky," obchází mě s plným tácem. Kývu a nechávám si nadiktovat další objednávky. Nejsme starbucks, ale potom co jsem viděla tenhle nával mi přišlo nelogické ještě hledat který papírek patří k čemu, takž jsem to začala psát rovnou na kelímky. Jupí!

Zavibruje mi kapsa u kalhot. Čekám až mi poslední zákazník ve frontě dořekne objednávku a pak odkládám kelímek k mnoha dalším, otáčím se ke stroji a začínám připravovat první malinové kafe. Zatímco se do něj nalévá horká voda, vytahuju mobil a čtu si zprávu.

Potřebuju tě. Můžeš v práci končit dřív?

Je od Alexe. Oh, hravý Alex mě chce přemoct ve své vlasntí hře? Ani náhodou no a ...stejně tady musím být, takže žádný předčasný odchod neexistuje.

Co je? Nemůžu.

Odkládám si mobil vedle stroje a věnuju se další přípravě kávy a stíhám přesně tři další plus to malinové, než mi mobil znovu zavrní na desce.

Prosím. Něco se stalo...

„Tede?!" Zavolám do davu.

„No?" ozve se z druhé strany podniku.

„Musím si zavolat," informuju ho, aby mě pak neseřval za to, že volám při práci. Rychle vytáčím Alexovo číslo a mezitím dávám dva kelímky na stroj a stříkám do nich dvě dávky ořískové příchuti.

„Alexi?" zeptám se, když telefon povědomě zabrní a je to tón pro mě jakože to ten druhý zvedl.

„No," ozve se Alex. Chvíli si dovolím zkoumat jeho tón hlasu, ale když z něj naprosto nic nevyčítám, rozhoduju se pokračovat.