Zbrusunová ✓

Chapter Eighty Two

Říkám to pořád. Láska je nemoc, která vás buď úplně zničí nebo rozloží na malé kousíčky. Když se mi podařilo získat Matta, po kterém jsem už úplně blouznila, bylo mi jasné, že tahle "nemoc" mě rozkládá a ničí naprosto správným způsobem.

Pak už to tak skvělé nebylo a teď už si to vůbec nemyslím. Nafackovala bych si za lásku, milovat...co to vůbec znamená? je to jenom slovo, které nemusí nikdo myslet vážně, jeho upřímnost cítí každý sám v sobě.

Dřív jsem si myslela, že lásku nesnáším, ale asi jsem měla prostě strach.

Matthew se mě jednou zeptal čeho se bojím. Čeho se bojím nejvíc na světě a já tehdy řekla pouze dvě slova.

„Lásky a rakoviny."

Leželi jsme tehdy v jednom sadu švestek, všude to bzučelo a sladce smrdělo. Matthew mě před 24 hodinami políbil a doteď jsem tomu ještě neuvěřila. Neuběhla minuta, kdybychom byli bez sebe. Poznáváme se, zkoumáme se a je to tak šíleně příjemné, že mi možná srdce opravdu pukne.

Věřili byste tomu? Já se tady bojím o to, jak jsem škaredá a trapná, že s ním flirtuju a zírám na něj a on mi dá pusu a řekne mi, že celou tu dobu, to jak mi psal, že má nějakou holku vyhlídnutou, celičký čas myslel mě! Jak je možné, že jsem to přehlídla?

„Proč zrovna tohohle?"  pokládá mi ruku na břicho a druhou si podpírá hlavu, aby na mě viděl. Já ležím na zádech a i když jsem se toho vždycky bála, nevadí mi, že vypadám jako brambora. Netrápí mě, že mi brada volně přechází v krk a nevadí mi, že mě vidí Matt.

„Protože mi to zatím ublížilo nejvíc," zvedám svoji ruku spolu s tou jeho a proplétáme si prsty. Tak přirozeně...zadrhává se mi dech. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Chloe si bude myslet, že si z ní dělám apríla. Tomuhle neuvěří.

Budím se pomalu a ze začátku mi nic nepřijde jako realita. Balancuju na pokraji snu o své první zkurvené lásce a kruté reality v chladné posteli. Poznám, že jsem sama ještě předtím než položím ruku za sebe, abych zkusila, jestli tam někdo není.

Protírám si obličej a pak se otáčím na záda. Znovu zavírám oči a snažím se nerozbrečet, že už se mi znovu zdají Ty sny. Ty podělaný sny o Mattovi. Taky se mi do toho všeho míchá Alex.

Kde je? Co dělá? Proč tu není? Je s ní? Je sám? Hledá mě?

Na mysl mi vytane, že mi něco říkála Chloe v autě. Z těžkou hlavou si to snažím vybavit, ale daří se mi zachytit vzpomínky jen z toho, jak jsem tančila s Mikem a jak byl odtažitý protože tam měl tu svoji francouzsku.

Počkat? Neříkal něco Mark? Jo, tohle se mi celkem vybavuje...bylo to něco o tom, že ho Alex zabije. Jsem si celkem jistá, že to mělo něco společného s tímhle.

Přetáčím se opět na břicho po celé posteli a přehazuju ruku dolů přes rám postele, naštěstí tam moje kabelka opravdu je, takže se nemusím zvedat, protože to by byla moje smrt. Vytahuju si telefon z kapsičky, kde naštěstí taky pořád je a kontroluju si zprávy.

Celkem dvě.

Jedna je z včerejšího večera: Dobře, ozvi se mi prosím, až budeš doma. Zavolám ti

Další je z předchvíle, prakticky před patnácti minutami: Kde jsi?

Zvedám telefon nad hlavu a odepisuju mu, že jsem u něj v pokoji a že by mě zajímalo kde je ksakru on.

Odhazuju telefon vedle sebe a znovu se zachumlávám do pokrývek a vdechuju tu jeho typickou adidasem zředěnou vůni. Nadechuju se zhluboka si popáté když se ozve pípnutí mého telefonu oznamující příchozí zprávu.