Zbrusunová ✓

Chapter Five

Když hodina končí, musím si odechnout. Matematika mě baví, ale tohle je moc. Posloupnosti a samá předvídatelnost. Tohle jsem už taky dělala a to na střední, ale to jsem se moc neučila, protože prakticky tři roky jsem po škole hned chodila někam s Mattem.

Deset minut tiché přestávky, kdy mi povědomě kručí v břiše, ale moje peněženka se mi vysmívá ze stolu na pokoji, takže žádné jídlo.

Nustále dokola ujišťuju Chloe, že mi stačí se od ní napít coly, že je to dostatečný.

„Je v tom přece cukr ne? To je taky jídlo," krčím ramen a znovu si přivlastňuju její láhev.

„Chceš být tlustá?" sjíždí mě pohledem kamarádka.

„Už sem," zahuhlu skrz hrdlo láhve a znovu si loknu.

Moje motto poslední hodinu je: hlad je převlečená žízeň. A tohle si opakuju pořád dokala, aby to co nejdřív zapůsobilo.

„Fákt?" ozývá se známý hlas za mnou.

„Alexi, jsem ti fakt vd..."

„Nene, já ještě nekončím," přerušuje mě a pak mi hrozí prstem, hned na to zase mizí tam, odkud přišel.

„Co to proboha bylo?" obracím se na Chloe, která na to zírá s otevřenou pusou.

„Zřejmě chce další zářez," pokrčí rameny a pak se na mě potutelně usměje, až jí zajiskří oči.

„Tak to bys do toho měla jít!" souhlasím s ní. „Klidně mu řeknu, že chceš být jeho konkubína. Zařídím to!" můj zápal pro věc je očividný.

„Mlč," kousek od mého obličeje prolétává tužka a dopadá na zem. Když se zvedám, abych ji s obřím úsměvem zvedla ze země, zvoní a ohlašuje to tak začítek mojí dnešní poslední hodiny. Fujky chemie. Nevím proč to musím vůbec provozovat. Stejně studuju literaturu, ale v prvním ročníku je prý víc předmětů, které jsou k ničemu. Což taky můj rozvrh doslova křičí do světa.

Mám zcela zbytečně chemii a biologii a psychologii a vlastně i matiku a všechno co se netýká knížek a literatury jako takové.

Byla jsem ujištěna, že se to po chvíli změní, že je škola zapojená v nějakým mezinárodním projektu, který asi zajišťuje jeden ze sponzorů a zjišťuje jak jsou na tom lidi, kteří se rozhodli rovnou zaměřit na něco a vynechat tady tyhle obory.

No moc se v tom nevyznám a navím nám to říkali asi po třech hodinách čtení školního řádu.

To bylo mimochodem taky moc vtipné.

Pravidla jako, že nesmíme vodit svoje děti do tříd, přehánět to s nežnostmi a sexem na jakémkoliv místě na škole a že nesmíme nosit rýč a lopatu do školy. Prostě samý věci, který si člověk plánoval udělat hned první den školy.

Ani nevíte jak mě to zklamalo, když jsem se dozvěděla, že moje dceruška se mnou nemůže jít do kabinky na záchodě, aby mamince podržela krumpáč než se vyřádí s náhodným šprtem.

„Profesore?" ozve se z přední řady Alexův otravný tón, který používá jenom když chce něčeho dosáhnout a nehnout u toho ani brvou.

„Ano pane Jonesi?" Alex je jeho oblíbenec, určitě ne jenom kvůli tomu, že jeho tatíček posílá slušnou částku peněz, z kterých tenhle učitel žije. Určitě ne.

„Potřeboval bych od vás laskavost. Víte, dneska ráno jsem uzavřel sázku s jednou slečnou," začíná objasňovat Alex.

„Ano?" pobízí ho profesor, aby pokračoval.