Zbrusunová ✓

Chapter Forty Eight

Hrozné na tom všem je, že mi vlastně nic neudělal. Tohle všechno je jenom neuvěřitelnej šok, že by to vůbec mohl zkusit.

Choulím se k cizí peřině a snažím se spát, ale prostě to nejde. Co hodiny odbíhají zjišťuju, že mě to strašně moc mrzí. Hrozně moc mě to mrzí, že si to nikdo nedokáže představit.

Alex to zkouší třikrát za noc. Prvně jen klepe a tiše něco šeptá, to ho Chloe dostává slušně pryč. Když přichází podruhé je očividně víc napitý a na dveře buší. Chce si to vyříkat, chce mě a všechno to motá dohromady, že se mu nedá rozumět. To ho musí vyprovodit Mark, který dobíhá ze svého patra k nám. Po třetí je to nejhorší, protože má drastický výlev plný sprostých nadávek, že za to můžu já a že jsem mu to vlastně udělala sama, jakobych si to plánovala. Když už se chystá Chloe za ním, aby ho zmlátila pdo doměnkou, že já spím a vůbec mě to neprobudilo a to jsem zatím nezavřela oči ani při mrknutí, se něco těžkého sveze po dveřích. Identifikuju to jako Alexe a když uslyším hlasité vzlyky ode dveří, pukne mi srdce. Nepředstírám a sedám si na posteli.

„Jdu tam," odhrnu peřinu.

„Ani nápad," zastaví mě Chloe. Než stihnu říct něco dalšího, proklouzne dveřmi a zamkne za sebou. Překulhávám ke dveřím.

„Chloe," slyším jeho hlas, který je k rozpuku bolestný.

„Musíš jít pryč," odpovídá mu tvrdě Chloe.

Opírám se o zeď vedle dveří a sjíždím po nich dolů. Řekla jsem si, že se nezamiluju a znovu jsem to udělala. Do Alexe a do Mika. Udělala jsem to znovu a zase to strašně bolí. Chci se toho zbavit. Vyrvat si to z těla a pohřbít to na dně oceánu, co nejdál ode mě, ale tohle se nestane. Musím se s tím naučit opravdu pracovat.

Úterý přišlo mnohem pomaleji než jsem doufala. Celá noc byla jedno velké utrpení a to jsem už šla spát kolem jedné hodiny ráno a do sedmi jsem nezamhouřila oko. Byla jsem ovšem tak moc vyčerpaná, že jsem usla v sociologii i dějepise. Jedině na literatuře jsem chtěla být bdělá, ale když jsem se ocitla před dveřmi třídy a uviděla Alexe, jak přechází kolem mojí lavice a okusuje si nehet na ruce, vzdala jsem to, otočila se na podpadku a odešla pryč.

Chloe mě zavezla do nákupáku a pomohla mi vybrat co nejrychleji dárek pro moji mámu. Nemám náladu na moji rodinu a nemám náladu na Mattovu rodinu a na své bývalé přátele, ale musela jsem tam.

Nakonec jsem zaplatila za dárkovou tašku, šedou tlustou a dlouhou šálu, pár náušnic a jeden parfém co má moje máma ráda. Všechno jsem to narvala do tašky a dala na vršek zabaleného kufru.

Chloe přeobědnala naše letenky už na dnešek večer, abych nemusela trávit čas na pokoji nebo někde, kde bych byla moc na ráně. Těším se do letadla, že na mě nikdo nebude moct, nikdo mi nebude volat a budu moct klidně spát.

V pět hodin odjíždíme z kampusu, na letiště se dostáváme už o půl páté. Mark slíbil, že pro auto později zajede, měl nějaký trénink a tak Chloe zamyká klíče vevnitř auta a pak se obě vydáváme na letiště. Chloe se do mě zavěšuje a ochranitelsky mě k sobě tiskne, taky mi tím tak trochu pomáhá v chůzi. Oblékla jsem si riflové kraťase, které natáhnu přes ortézu. Mám zase svoji tenisku a druhou mám v kufru, protože nechci dopadnout jako člověk, co už mu můžou dávno sundat ortézu, ale on si nevzal druhou botu, takže to nejde. Přes ortézu jsem si nic nenatahovala, ale na druhou nohu jsem si půjčila Chloein černý návlek a natáhla jsem si ho do stejné výšky jako ortézu, neříkám, že to pomohlo, ale i v LA je touhle dobou zima, protože je to tak na stejné úrovni a nechci podceňovat skutečnost, že mě máma seřve za to, že se neoblékám. Je zázrak, že jsem ještě zdravá, ale nechci to zakřiknout.

„Ještě napíšu Samuelovi kdy tam asi tak budeme. Připomenu mu, že přijedeme dřív," říkám Chloe a ta kýve hlavou, ať to udělám. Zatímco se zbavujeme zavazadel píšu mu sms.

Když už si sedáme a čekáme na náš let, přichází mi odpověď od mého bratra, že tam bude. Spolu s jeho zprávou se mi zobrazí asi tisíc dalších. Zobrazuju je, ale otevírají se mi do seznamu a když listuju dolů mezi zprávami od Alexe, objevím jednu od Mika z dnešního rána. Musela jsem ji asi ignorovat, protože mi tou dobou už přicházeli ty Alexovi.

Jsem zklamaný, že nemám fotku. Už jsem si tě představoval, jak na mě špulíš zadek, jak je to strašně sexy, já se chlubím všem okolo a ty se na mě normálně vykašleš. Doufám, že aspoň na dopisy odpovíš...

Z celé jeho smsky mi vyplývá, že si o mě myslí, že jsem zase znovu jeho Susan, která se na něj vykašle, jak zvedne kotvy. Rychle mu odepisuju, že to tak není, že se něco stalo a že na dopisy rozhodně odpovím hned jak je dostanu. Netuším, jestli si to ještě vůbec přečte, protože touhle dobou už by měli být ve Francii a říkal, že tam mobil u sebe moc nemívá, takže uvidíme.

Ignoruju zprávy od Alexe a vypínám si telefon. Zírám do země dokud neohlásí náš let. Chloe kontroluje, jestli jsou už zavazadla na palubě, aby nebyl problém a já se svým baťůžkem procházím k letadlu a ničeho okolo si nevšímá. Mám pocit, že Alexovi něco dlužím, ale ještě jsem nepřišla na to, co to má bejt, tudíž to mám usazené v hlavě na prvním místě a pořád to vtloukám hlouběji.

Procházíme všedními upozorněními letušek, chystáme se ke startu, vzletáme a pak už nám letušky nosí pití a deky a klapky na oči, které si ani za nic nevezmu, protože i když říkají, že jsou nové a čisté, nevěřím jim a raději si stahuju okénko a opírám se o zeď letadla.

Neusínám hned, to ne. Vím jistě, že Chloe se může ucasnovat na sedadle a že rozhodně přemýšlí, jestli na mě mluvit má nebo ne a já jsem ráda, že se rozhoduje pro druhou variantu nechat mě být.