Zbrusunová ✓

Chapter Twenty Four

Dostávám se o dvě ulice dál a o další rok dozadu v Alexově životě, když uvídím světla jeho motorky. Nervy mám na pochodu, neustále se rozhlížím, jeslti mě někdo nesleduje nebo nechce okrást a navíc je tu takový ticho!

„Tady," rychle zamávám rukou a típám hovor. Na chvíli zapochybuju, že je to Alex a vlastně jsem ho ani nenechala doříct, jestli mě vidí, jestli je to opravdu on a teď mě zabije nějakej opilej motorkář!

„Panebože!" vykřikne Alex a ještě než se opře nohou o obrubník a podepře motorku, si sundává helmu a vytřeštěně na mě zírá. Musel být víc v nervu jak já.

„Alexi já..." začnu vysvětlovat, nebo se spíš snažit vysvětlovat, ale přeruší mě svými slovy.

„Mohla bys mě prvně fakt pořádně obejmout?" odkládá helmu za sebe a roztahuje náruč. Ujede mi malé heknutí když překonávám tu mučivou vzdálenost od někoho, kdo se pro mě trmácí pozdě veer k nějakýmu cizímu hotelu a jistě tuší co jsem tam dělala, ale teď se na to snažím nemyslet a prostě se jen zachumlávám do jeho vlhké bundy.

Alexova hruď se podivně stahuje dovnitř a já v tom zahlédnu náznak uvolnění, možná oddechnutí. Moje tělo nečekaně přitiskne jeho tělo víc k sobě, až se motorka zakymácí. Alex se trošu zasměje, ale když neuvidí žádnou reakci z mojí strany, utichne.

„Co se to se mnou stalo?" ptám se ho, jakoby to mohl zrovna on vědět.

„Změnila ses. To není nic špatného," řekne mi tiše. Jeho ruka mi začíná nepřítomně přejíždět po zádech a po vlasech. Možná to až tk nepřítomně není, protože když zvednu hlavu z jeho hrudi, vidím jak mě sleduje.

„Jak to víš?"

„Prostě to vím," zakroutí hlavu a naznačí i, abych to nechala plavat. „Chceš jet na kolej?"

„Je to podivné, ale chci být ještě s tebou," pokusím se od něj alespoň trošičku odtáhnout, ale nenechá mě.

„Není to podivné. Chci to taky. Měla bys mi taky něco vysvětlit," upozorní mě a já hned začínám kývat.

„Děkuju. Strašně moc," možná to sama nedokážu popsat co se to teď stalo, ale nějak vím, že se to prostě stalo a já se zase zachovala jako totální hysterka. Kdyby mě tak viděl o prázdninách. Takových pitomostí jsem udělala a nikdy jsem ničeho nelitovala víc. Tehdy mě zachránila Chloe. Teď tu pro měl byl někdo jiný, ale on tuhle situaci nechápe. Ani já nechápu proč se do něčeho takového pouštím, tak jak to můžu vysvětlit jemu?

„Co takhle se jet projet a třeba narazíme na nějakou otevřenou kavárnu, zmrzlinárnu nebo tak, hm?" pohladí mě po vlasech a já se konečně odtáhnu a oddechnu si.

„To bude super," pokusím se na něj mile usmát, ale musím vypadat zoufale.

„Ukaž," oddaluje se ode mě, bere mi bundu z ruky a pak taky tašku. Podává mi jeho helmu a já ji držím a dívám se jak bere moji tašku a cpe ji pod sedadlo. Beru mu z ruky bundu a snažím se ji oblíknout. Upínám si u těla kardigan a zapínám si bundu ke krku.

„Budeš si muset vzít tuhle helmu, protože jsem zapoměl na druhou," zaklapne sedadlo a dopne si bundu až ke krku.

„A co ty?" To je tupá otázka, ale prostě mě zajímá co odpoví.

„Budu klidnější, když ji budeš mít na hlavě ty, ano?" jeho tón je tvrdý a výmluvný.

„Jasně," hážu si vlasy dozadu a nasazuju si jeho helmu. Je větší než ta předchozí, asi se taky dělají v pánském a dámském. Co je ovšem to, co mě zarazí, je jeho vůně a to všude okolo mě. Adidas, poznávám to bezpečně z jeho pokoje a polštáře. Deodorant a směs jeho, která voní nejlíp na světě, tím jsem si jistá. Matt celej život smrděl po levandulích. Kde sakra vzal levandule? Byla to tak nereálná vůně, že jsem preferovala procházky než uzavřené prostory.

Nemůžu si pomoct a zavírám oči a nadechuju se té sladké vůně. Chtěla bych vám to popsat, moc bych chtěla, ale prostě to nejde. jen si představte něco, co vám voní a mohli byste k tomu čichat dvacet čtyři hodin denně. Voní vám to tak příjemně, jako se cítíte po čerstvé teplé koupely, když venku prší. Pro mě je to ten nejúžasnější pocit, který jsem kdy zažila a myslím, že až někdo vyrobí šampon s touhle vůni, nepřestanu se umývat.

Nasedám za Alexe, který si mezitím natáhl rukavice. Přesku na helmě si dokážu už zapnout sama a tak se jen otočí, zkontroluje to, pousměje se, pochválí mě a pak se stojí zpátky. Když chci obtočit ruce kolem jeho těla, uvědomím si, že mám v kapse džínsů mobil a rychle ho vytahuju. Rozepínám Alexovi kapsu a zasunuju mu tam telefon, pak ji bezpečně zavíráma proplétám si vlastní prsty na jeho břiše.

Alex se odlepuje od obrubníku, otáčí se směrem k našim kolejím a pak pomalu nabírá rychlost. Celou dobu se rozhlíží okolo, jestli neuvidí nějaký obchod s jídlem, kavárnu nebo restauraci, ale myslím, že se podvědomě dívá i po policistech.

Leknutím málem nadskočím, když Alex vyjekne radostí a motorka skočí dopředu rychleji než předtím.

Nakláním hlavu a snažím se uhodnout co ho tak pobavilo. Před náma svítí obrovský nápis KFC a mě podivně zakručí v žaludku, ale rozhodně né z hladu, vždyť jsem objedvala a svačila jogurt, proboha.

Alec parkuje na jednom z tuctu volných míst a pomáhá mi dolů z motorky a pak i ven z helmy. Rychle si prohrabuju vlasy rukou a snažím se je znovu trochu nadýchat, abych vypadala k světu.

„Máš hlad?" zeptá se mě. To brzo teda.

„Ne. Nejsem zvyklá večer něco jíst. Kolik je?" zeptám se a Alex sáhne do kapsy a vytáhne můj mobil. Když mačká tlačítko naboku, rožne se obrazovka s kódem a on ji na mě natočí, aby mi ukázal čas. Je něco málo po půl jedenácté, páni kdy uběhlo tolik času?

„Vezmeš mi ho prosím?" ukážu na mobil a on si ho zastrčí zpátky do kapsy. Otáčím se a snažím se vydolovat ze sedadla tašku, ale zasekávám se už na tom, že nemám tušení, jak se ten poklop otevírá.

„To nech, bude to zamčený," Alex se nahýbá vedle mě a dlaní zatlačí do sedadla, takže krásně dosedne. Tak jsem to přece jen trochu povolila, oh je!

„Ale já si chtěla vzít peněženku," objasním mu, al Alexův výraz je pobavený. Proč?

„To nemyslíš vážně. Platím já, pojď," zamče klíčkem stroj a rozejde se směr fastfood. Následuju ho a už přemýšlím, jak se vyhnu kuřeti hranolkám. Možná salát? Nebo nějakej koktej?

Přecházíme k pultu, kde je jedna brigádnice a vzadu stojí týpek co zřejmě dělá kuře a tortilly. Tomu říkám noční tým.

„Dobrý den, co si dáte?" zeptá se otráveně holka s piercingem v nose a dál se věnuje svému nehtu na ruce.

„Chceš teda..." nechá otevřenou otázku Alex.

„Žádný jídlo proboha, to bych nestrávila. Občas večeřím v devět, ale tohle moc pozdní hodina na jídlo," upozorním spíš sebe a zadívám se na nabídku.

„Takže já si dám twister box a bezedný nápoj a pak jeden ten salát nebo co to je," zadívá se na mě a čeká, jestli přisvědčím.

„Nádhera," zašeptám a pousměju se. Alex platí a čeká, až to holka naskládá na pult.

„Víš, já sním cokoliv a kdykoliv, jsem kluk," opře se bokem o pult a zsune si peněženku zpátky do zadní kapsy kalhot.

„Hm?" nechápu pro to vytahuje.

„Jak jsi říkala, že je moc pozdě na jídlo," opakuje mě a mě to dochází.

„No jo. Ne, to jsem mluvila o sobě. Klid, já lidi nesoudím," položím mu ruku na předloktí a ztuhnu. Proč jsem to sakra udělala? Alex sleduje mě a moji ruku a mě a pak dýl moji ruku a dostává mě do rozpaků. Rychle se odtahuju. „Eh, promiň. Jenom obyčejný gesto," pokrčím rameny.

„Tak fajn," Alex nabírá až moc vzduchu do plic na můj vkus a pak ho prudc vydechuje. „Tak fajn," zopakuje ještě tišeji.